jasně, dlaší téma, pro který jsem hlasovala. A netuším co psát a nebo snad ano?takže...Tahám ze šuplíku, taková blbost:

Proběhnu chodbou a zabouchnu za sebou dveře. Uch, uf. Potkat někoho ze sousedů, by mi ještě chybělo. Odhodím nákup nejnutnějších potravin na zem a kouknu do zrcadla. Výborně Nelo, to se ti povedlo. V zrcadle na mě zírala mrtvolně bílá tvář s podezřele mokrými proužky na tvářích a s neuvěřitelně zarudlými a napuchlými očními víčky. "Nádhera," zhodnotím svůj odraz nahlas. Popadnu tašku a hrnu se do kuchyně. Kdyby mi nedošly ty základní potraviny tak s tímhle odpudivým ksichtem nevylezu ani s odpadem a zůstanu tu zalezlá jak jezevec snad půl roku. Nejradši bych byla zahrabaná s plyšovým medvědem do peřin a přežívala jen tak. Klidně i bez jídla, ale i když je to boj, jíst prostě musím, ať nemám chuť sebevíc. Pár dní naprostýho hladovění stačilo, nechci si pořídit kámošku anu jen kvůli chlapovi. Stačí, že už jsem naštvaná kvůli tomu jak se chovám a jak vypadám. Jenže s tím nic neudělám, on mi za to nestojí a já se proto tak strašně nenávidím. Vzpomenu si na scénu z Románu pro ženy, kde Laura s kruhy pod očima sedí v redakci a kolegyně jí cpou jogurt borůvkovej a s müsli. zastaví se šéfová "Kvůli chlapovi nejíst?" Takže ať mám chuť nebo ne, nacpu do sebe rychlou svačinu a můžu se jít zase utápět v sebelítosti a užít si sebeobviňování.To mi ale dlouho nevydrží. Můj klid v neklidu naruší zvonek svým hnusným zvukem. Sakra, tohle vyloženě nesnáším. Doplazím se mírně zpruzelá ke dveřím a otevřu je abych se mohla podívat do tváře mojí rozesmáté kamarádky, která se očividně rozhodla, že mě doma na zadku už sedět nenechá. "Ty vypadáš!" vyprskne Majda pobaveně. Střelím po ní pohledem, nejradši bych jí škrtila, ale má pravdu. Laura vypadala docela hezky i rádoby nenalíčená... Což se o mě říct nedá. "Nelo,"zvednu oči, "já jsem ještě tady!" Málem bych na Majdu zapomněla. To už mě tlačí do bytu a hrabe v košíku s líčidli. Je mi jasný, že odporování nepřipadá v úvahu a nechám jí kouzlit. Nakonec s touhle holkou se smutnit nedá. A asi právě ona bude ta skutečná kamarádka. Ne ta hyena, kterou jsem za kamarádku považovala. Majda se na mě mračí, chudák se mi tady snaží namalovat na ksicht obličej a já jí to zase mažu, jak mi začínají zase slzet oči. "Promiň Májo." Dál už se snažím jí její dílo nekazit. Nakonec ze mě vyčaruje celkem ucházející osobu a můžeme vyrazit. Jak jsem bohémskou kamarádku podezřívala, že skončíme na nějaké vyhlášené diskotéce, krutě jsem se mýlila. Vybrala čajovnu poblíž naší školy a i za cenu, že celé její dílo zase zničím, vyslechla si celou mojí šílenou story o svojí lásce, rádoby nejlepší kamarádce a o tom jak spolu čekají rodinu...