Zase jsem narazila na blog kde dívenka má fotky neuvěřitelně pohublých krasavic, výšku skoro modelek a vysněnou váhu, kterou mám já při svým metru a půl už od sedmnácti. A nová doktorka omdlívá, že vážím málo, to jsem zvědavá co s tím udělá, až  mě příště uvidí.

Já vím, mě se to říká, když já sežeru kýbl pečených žebírek a těch 47kg mít stejně budu. Kdybych nebyla takovej sportovní antitalent a povaleč, tak možná nebudu mít ani to moje bříško:D. Jenže to by mi to muselo nějak taky vadit, abych s tím něco dělala:D.

Opravdu je škoda, že není účiná "obrana" před dívkami s takovými pohnutkami a především těmi s "proAna" blogy. Ony se vzájemně ještě úpovzbuzují. Celý blog je  vlastně o jídelníčku, hladovění a jiných šílenostech. Nepopírám, že někdo prostě zhubnout potřebuje. Bude se cítit líp a pro zdraví je to taky ok, když někdo při mých 157cm nebude mít třeba 70kg.  Ale když si představí, že dívenka se 170 (ne-li více) centimetry si přeje vážit jako já, vybavím si ty zmíněné kostřičky. A k čemu jim to pomůže? Kolik může být procent děvčat, které z téhle posedlosti vyjdou, když dosáhnou té jejich "mety"? Báječný, ať se jím to líbí nebo ne, zasvětí svůj život jídlu, stejně jako někdo kdo se prostě jen přežírá. To jsem zvědavá kolik jim zůstane kamarádů, co bude bavit to jen dokola poslouchat. A nebo o kolika z nich si ve finále začnou myšlet, že jen závidí, protože nedokáží být tak silné jako ONY! A co kluci? No už vidím kluka, kterýho bude bavit poslouchat: "No já měla včera jen tohle" nebo "Jé, já už nic jíst nebudu, já včera snědla rohlík, no než to vyženu, to bude trvat". Ovšem pouze ve chvíli, dokud si nenajde k sobě stejně postiženého jedince, jelikož muže toto taky postihuje. 

Každopádně já jsem ráda, že mě tyhle starosti vůbec nepostihují. Takže až přede mě položíte chleba se sádlem a misku s müsli a dáte mi vybrat, tak zblajznu chleba, do müsly naleju mlíko, posypu kakaem nebo si na to nastrouhám čokoládu a zblajznu to taky.