Něco podobného jem už kdysi napsala, jenže jsem o svůj blog přišla a tenhle druhý pokus už není tolik zdařilý, ale snad se bude aspoň trošku líbit

Tmou v ulicích začaly pronikat  první známky denního světla, ale slunce mělo zůstat ještě skryté za obzorem. A někde ve spleti ulic, v malém potemnělém bytě se probudila dívka. Věnovala rychlý pohled svému spolunocležníkovi. Opatrně vyklouzla z postele rychle se oblékla a proběhla bytem, co byl najednou tak cizí a nepříjemný. Sebrala boty jen tak do ruky a ve dveřích se na chvilku zastavila, věnovala poslední pohled tmě a obrysům skříní. Tam někde spokojeně oddechuje a nic netuší on. Zavřela za sebou dveře, jen malé vrznutí a klapnutí, které pro ní znamenalo zavření dveří za minulostí. Cítila jen potřebu odejít co nejdál a nutkání běžet. Rozběhla se tedy po kamených prošlapaných schodech, její kroky se rozléhaly celým ztihlým domem a s ozvěnou zase mizely. Vyběhla na ulici, rchlé ohlédnutí, pohled do tmavých oken a běžela zase dál. Proběhla mezi okolními starými domy, které se nad ní tyčily jak obři, najednou ji připadaly jako by ji viděly a vysmívali se jejímu osudu a strachu. Doběhla do čtvrtí, s novostavbami, které při denním světle zářily sytými barvami, teď vypadaly tak cize a nepřívětivě. Potřebovala popadnout dech. Zastavila se, obejmula jí úzkost a na chodník dopadlo pár kapek. Déšť? Ne, slzy! Musela běžet dál, jen tak se jí trošku uleví. Začínali se rozsvěcet okna některých bytů a domů, potkávala první obyvatele městečka, co se začínali trousit do svých zaměstnání. Zástavba začínala řídnout a pomalu se otvíral výhled do krajiny. Spěchajících kolemjdoucích, kteří vypadali jak z jiného světa, přibývalo, ulice se pomalu plnili a lampy pouličního osvětlení začly zhasínat. Proběhla mezi posledními domy a vyběhla do otevřené krajiny. kapičky rosy zastudily. Začlo vycházet slunce, roztřpytilo kapky rosy jak miliardy diamantů a začlo osoušet slzy a dodávalo trochu klidu do duše. Na chvíli jí to donutilo se zastavit a nastavit tvář paprskům slunce, cítila se jako by jí hladilo a utěšovalo. Popadla dech a běžela dál. Musela, něco v hlavě jí říkalo "Pryč, pryč!". Tak tedy běžela. Nevěděla kam, nevěděla proč.

A někde ve spleti ulic, ve třetím patře starodávného domu, v šeru malého bytu se někdo probudil, rozhlédl se a zavlolal její jméno.