Můj život byl takový, jako je. Klidný s obyčejnými starostmi. Jenže se něco pokazilo, nevím co. Pokazila jsem něco já, nebo někdo jiný? Netuším. Najednou kolem bylo moc chlapů. Moc chlapů v černých oblecích,se slunečními brýlemi a v kloboucích. Schylovalo se k únosu. Chtěli unést mě. Zachvátila mě panika, nevím kde se vzala v čase smyčka, kteráo ddalovala neodvratitelné. Ta smyčka, ale dala čas pohádkovému zachránci. Jenže někde byla zase chyba. Pohádkový zachránce vysvobodí hlavní hrdinku a sám vyvázne bez újmy a láska může pokračovat nebo začít, jak je libo. Ten pohádkový zachránce byl můj přítel. Ne, že by neodpovídal profilu zachránce, jen happy end se nepředpokládal. Nějakým záhadným způsobem se za mě nechal vyměnit a já ho už nikdy neměla vidět. Zmizel a já zůstala sama se záchvatem pláče a pocitem prázdna, který jsem myslela, že jeho přičiněním nikdy už nepoznám. Pocit prázdna se mi rozpínal v hrudi a trhal mi vnitřnosti. Člověk by nevěřil, jak se prázdno, tedy nic, dokáže zvětšovat a jak rychle dokáže nahrazovat něco, co bylo. Pak jsem začla myslet logicky. První co jsem udělala, zvedla jsem telefon a vytočila číslo policie. V půlce vysvětlování jsem pocítila svoje vědomí, ve zlomku vteřiny jsem rozpoznávala skutečnost.Vykřikla jsem a spustila v pláč. Následovala nechápavá otázka a objetí.Měla jsem zlý sen.


^{Zařazeno jako článek k tématu týdne SEN na blog.cz}