Letadlo,

do kterého si nastoupila.
Vybouchlo,
ta zpráva mě málem zabila!

Tvou smrt nechtěl sem si připustit
to bych ti nikdy nemohl odpustit.
Bez tebe totiž nejsem nikdy.
Kde jsi??Kdo mi to řekne!Kdo?

Všichni najednou mlčí,
ale to ticho mě strašně mučí!
Bez tebe můj život není...
Všechno se tak divně mění.

Všichni o tobě v čase minulém mluví...
To,že žiješ nikdo neví.
Myslí si,žei blázen jsem.....
Ani se mýlí,já blázen nejsem!!

Ta kočka,
s kterou si jednoho dne přišla.
Tenkrát si říkala,
že venku si ji našla.

Čeká tu na tebe,
společně se mnou.
Koukáme na sebe
do očí se slzou...

Něco se stalo,
přišla se přitulit.
Ono jenom chtělo,
na klín se mi posadit...

Strašně jí chybíš...
A jak mě,to ani nevíš...
Měl sem si tě vážit!
Já...nechtěl sem tě nikdy ztatit!!!
Vlastně mě to ani nenapadlo....

14 dní nejdelších v životě,
mám pocit jako bych vysel na drátě.
Sáro,vrať se mi prosím!
Co bude bez tebe nevím..

Zvonek u dveří bzučí,
srdce mi zběsile buší!
Věděl sem to jsi to ty,
tohle mi už nikdy nedělej ty...

Ani sem to nedořek.
Jen to,že sem se hodně lek,
stačil sem říct....
Pak už nebylo třeba říct nic!

Objal sem jí z velkou láskou,
Líbal sem jí z velkou něhou.
Jednou mi ji málem vzal,
podruhé už ho nenechám!!

UZ NEMUZU MILOVAT  

Toužím po tobě,
tak kam odcházíš?
Po dlouhé době,
mi zase zcházíš...

Už nevím co dál,
život mi všechno vzal.
Už nevím jak to napravit
už opustils navždy můj byt.

Chceš mi poradit,
ale říkáš jen věř.
Po tváři mě pohladit
a koukat na miliony hvězd.

Ale to já už nemůžu,
pomalu ani na nádech se nezmůžu.
On odešel,
nechal mě tu samu.
Někoho jiného si našel
a já ztratila hlavu.

On mi ji totiž usekl
a já o ni přišla....
On mi zlomil srdce
a já lepidlo už nenašla.

Odpusť prosím,
ale já milovat už nemůžu..

MUJ DAR PRO TEBE

Poslední nádech a povzbuzující myšlenka. Vejdu do obchodu a rozhlédnu se.
Tváře lidí, kteří mne míjí, jako masky. Nezájem, pohrdání - jsem sklo. Průhledná, nikdo si mne nevšimne
dokud mne neroztříští.
Regály plné nepotřebného zboží, zářícího barvami. Chvíli mi trvá než naleznu, po čem moje srdce touží.
Ve stojanu, v zapomnění, krabička žiletek. Kdo by dnes používal žiletky? V dobách Gillete Mach 3, který vám
z obličeje udělá dětskou prdelku. Je to směšné.
Poslední krabička jako by čekala jen na mne. Leží tam a prosí mne, abych to byla já kdo ji využije.
Vezmu ji, vždyť je to to, pro co jsem přišla. Nevšímám si věcí řvoucích "kup si mě". Zamířím k pokladně. Chci
stvrdit, co jsem započala. Mé kroky jsou lehké jako vánek.
Jediná věc, na které se zastaví můj pohled, má svoje čestné místo ve středu prodejny. Vytaveno tak moc,
jako kdysi ukrýváno. Prezervativy s vůní, příchutí, obyčejné nebo barevné. Pomyslím na tebe. Na tvoje pohledy,
dotyky. Žádostivost a krutost v očích, když sis bral něco, co ti nepatřilo. Pořád si připadám nečistá. Špína tvých
dotyků se mi vryla pod kůži.
Vyberu krabičku s jahodovou vůní, vždyť to je to, co tak strašně moc miluješ. Můj poslední dar pro tebe…
Slečna prodavačka mne pozoruje s podivným výrazem. Jako by ještě nikdy neprodávala dvě tak běžné věci
jako jsou žiletky a kondomy. Zaplatím a rychle se vytratím zpět do svého světa samoty, smutku a nenávisti.
Netrvá dlouho než dojdu do bytu. Domovem toto místo už po věčnost nazývat nemohu. Ze zdí na mne nepřátelsky
civí cizí obrazy, pronásledují mne neznámé pachy. Jsem sama. To je to jediné, co jsem kdy chtěla
Seberu pár svíček, dopisní papír, zavřu se do koupelny a nechám se unášet hudbou znějící mi v hlavě…
Vanu nechám naplnit horkou vodou. Slyšela jsem, že to míň bolí…Její šum mi v mysli připomíná zvuk křídel padlých
andělů. Po kdysi koupelně, teď mém svatostánku rozestavím hořící svíčky. V temném, beznaděje plném tanci se
zabavím svršků - co kdyby je ještě někdo někdy mohl potřebovat. Nechám si jediné. Prádlo, černé jako moje
rozprášené srdce, prádlo viníka.
Ze školního batohu vytáhnu své dva dárky. Jeden pro mne, druhý pro tebe. Prezervativy vložím do obálky…
slzy mi zkrápějí obličej a bolest v mém nitru mě trhá na kusy jako každou hodinu, minutu, vteřinu od včerejšího
večera. Na obálku, barvou černou jako je tvoje mysl, napíšu tvé jméno a tři slova.
S tímto darem v jedné ruce a tím život beroucím předmětem v druhé se ponořím do horké vody, která na mé tělo
vypaluje znamení hříchu. Naposledy se zahledím na moje poslední sbohem tobě a upustím jej na podlahu.
Rozbalit žiletku mi nedělá žádné potíže - tak tenká, jemná, jaká krása je v ní ukryta.
První řez bolí druhý už méně, ten třetí skoro necítím. Pohled na mé zápěstí ze kterých se line rudá nádhera.
Cítím jak mě opouští život, jak se rozplývám v temnotách. Čekání neexistuje, je jen divadelní představení rudé
tanečnice,když klesnu do vody s jednou rukou ponořenou, voda se zbarvila do ruda, a druhou přehozenou přes okraj,
z mého zápěstí živoucí nektar skrápí můj dar pro tebe - papír ho do sebe nasává jako by jej měl oživit, jen tvé
jméno a ty tři slova "JÁ TĚ PROKLÍNÁM" zůstávají čitelná…

VZPOMINKA...

Chladný zimní večer byl naplněn mrazivým větrem, cáry mlhy sepovalovaly na břehu řeky jež poklidně plynula, městský ruch jako by seztrácel v hustém tíživém vzduchu. Kráčela po cestě okolo vody anaslouchala jejímu šumu. Mlhu prořízl zvuk hodin odbíjejícíchjedenáctou hodinu. Za každým jejím krokem se ozvala jemné duté klap.Kráčela dále až k tomu místu. Kousek od nepoužívaného mostu sezastavila. Rozhlédla se kolem vracejíce se daleko do minulosti.

Nemohlo jí být tenkrát více než třináct let, když tu stála se svýmprvním klukem a prvně v životě dostala polibek. Skok dál- bylo jíosmnáct, seděla na břehu a brečela, zemřel jí pes. Další skok do dobypřed třemi lety. Stála tu, v ruce držela nůž, myslela na to coprovedla. A dnes, dnes se sem vrací, vrací se na místo kam se vždyvracela. Prožívala tu nejkrásnější i nejděsivější chvíleživota.tentokrát však byla pevně rozhodnuta, že se sem již nikdynevrátí.

I přese chlad, jež ji svíral, si pomalu rozvázalaopasek kabátu. Ten jí volně sjel z ramen na blátivý břeh. Okamžitě zaním dopadla jedna rukavice, pak druhá, šála a čepice, boty zůstaly státvedle kabátu. Udělala krok, druhý, zhluboka se nadechla, aby si dodalaodvahy. Věděla už odmala, co jednou udělá, toužila to udělat celé roky,byla odhodlána pro dnešní večer, ale přeci ji svíral strach a tíseň,nejistota. Konečně vstoupila jednou nohou do mrazivé vody, chlad jíprojel jak tisíce jehliček, šla však dál. Když stála ve vodě po pás,zuby jí drkotaly tak silně, že nebyla sto se ovládnout.vyhrkly jí slzya rozvzlykala se. Brečela a mrzla v ledové vodě. Musela ale dál. Museladokončit, co začala.

Naposled se rozhlédla kolem. Viděla tisícesvětélek z domů, kde byli lidé šťastní, spatřila stovky aut, ženoucíchse po dálnici, vnímala mlžný opar, jež zahaloval měsíc a tvořil z nějstříbřitý cár mraku. Pak pohlédla na břeh. Uviděla tam třináctiletouholčičku se zlatými copky. Měla krátkou sukýnku a tričko s dlouhýmirukávy, delšími než byly její ruce. Smutně se na ní dívala. Pro někoho,kdo by to viděl jako třetí osoba, by to byla prazvláštní podívaná.Brečící mladá žena stojící po pás v mrazivé vodě dívající se naděvčátko stojící na břehu, jež se ani trochu nezachvěje zimou, za nimistarý, polorozpadlý most a hlavně za dívkou stojící seschlá vrba.

Podívala se ještě jednou na tu na břehu. To nebylo možné, říkala si, žeto nemůže být. Ta dívka byla ona. Ona před mnoha lety. Ona tenkrát,jako v den prvního polibku. Její dvojnice z dávných časů k ní mlčkynatáhla ruku. To jediné gesto vyjadřovalo snad všechno na světě azároveň nic. Žena udělala krok zpátky ke břehu. Nebylo to tak snadné,nohy se jí bořily do bahna na dně a navíc celá ztuhla chladem. Udělalakrok a zastavila se. Byla rozhodnutá to udělat a žádná halucinace, čipřízrak z dětství ji nezastaví. Opřel se do ní vítr, tak silný, že sestěží udržela na nohou a instinktivně zavřela oči. Když je opětotevřela, dívka byla pryč. Byl to jen sen, přízrak.A ona už neměla sílučekat. Znovu zavřela oči, nabrala do plic poslední doušek vzduchu anaznak padla do vody. Řeka vyšplíchla do výše a okamžitě se za nízavřela hladina. Pohltila ji, stáhl ji proud, a unášel pryč.

Marně lapala po dechu, marně se vzpouzela, pokoušela vyplavat. Čím vícejí docházel vzduch, tím více se bránila smrti a stále více se jíblížila. Začaly se jí dělat mžitky před očima, přestala vnímat chlad,chtěla se jen znovu nadechnout. A pak, náhle si to uvědomila. Už nenícesty zpět, už se nikdy nevynoří. Mohla již udělat jen jediné…

Nadechla se a voda se jí dravě nahrnula do plic, bolelo to, chytla jikřeč, svíralo ji u srdce, dusila se vodou, topila se. Pocítila poslednímohutné bodnutí do srdce. Již neviděla mžitky, ani chvilkové výjevy zedna řeky. Již necítila bolest, neslyšela hučení vody. Proud jen dálunášel to bezvládné tělo. Nemohla ani čekat něco jako nebe, nikdynedoufala, že se tam dostane, protože v nebi není pro takové místo.Její tělo mohlo jen plout a postupně se rozkládat, přicházet o kouskyhnijícího masa a kosti, jež budou stejně zaplaveny bahnem řeky.

Na břehu řeky stálo as třináctileté děvče, zlaté copky jí poskakovalyve větru, sukénečka cudně vlála. Na jejích bledých tvářích serozprostíral temný úsměv. Černé, prázdné oči upírala na řeku a tiše sesmála. Ten smích se postupně zhlašoval a přecházel z chladného došíleného, psychopatického smíchu. V ruce se jí leskl nůž, ze kteréhokapala krev. Byla to smíšená vzpomínka. Byly to všechny její vzpomínkyodsud splynuté v jedinou. Ale ta vzpomínka se jen smála. A když smíchzanikal, zanikala i ona. Pomalu se rozplývala v mlze.

Tenkrát,když tu byla poprvé, bylo jí pět let. Našla tu nůž, kterým o osmnáctlet později zabila svého přítele.Také tu potkala psa, kterému jednohodne nasypala jed na krysy do žrádla a mimo jiné tu i našla oběšenéhosvého prvního kluka. Bylo to místo, kde se už dávno rozhodla zemřít azanechala tu jen jediné. Svou vzpomínku…

TEMNA ULICKA...

Pršelo v temné uličce

Pršelo na vlasy holčičce

Dívka zarudlé oči měla

Odkud ten smutek, nevěděla

Přála si opustit svět

Nikdá se nevrátit zpět

A kapky do vlasů padaly

O moři dalekém zpívaly

Flétny hlas k dívce dolehnul

Satir po dešti přilétnul

Odvede vílu zpět do mýtů

Oddělí od jiných zlých světů

Dívenka patří do pohádky

Tam tančí a zpívá mezi ptáky

Tělíčko chladné leží

Z nebes jen sněží a sněží

Nalezli mrtvolku holčičky

Uprostřed temné uličky…

LHAR...

Dej mi jen důvod jediný

Proč zachovat život prohnilý

Řekni, proč zůstat mám

Však netvrď, že nechceš být sám

Polibky své si ponech dál

Dostane je dívka, již sis přál

Až já tady více nebudu

Najdeš své děvče osudu

Já nejsem tou pro niž chceš žít

Tak nenuť mě již tady být

Skončím svůj život plný lží

Zbavíš se toho co pravdu mží

Jsem prolhaná a prohnilá

Nejsem již sladká víla tvá

Víly totiž nikdy nepodvádějí

Ony se zvesela a čistě smějí

Nepatřím více do tvých snů

Dovol mi opustit krutost dnů

Nenuť mě dále žít v mých lžích

To co jsem provedla to byl hřích

Ty jsi mi věřil já tebe zklamala

Vždy jsem ti do očí lhávala

Odpust mi tedy a nech mne jít

Netoužím více ve lži žít.