Vstříc osudům..

01.Září 2009

Nemůžu říct, že se neděsím budoucnosti. Nemůžu říct, že se netěším na to, co nadejde. Dilema. Už od malička jsem ďábel s pochroumaným vnímáním světa. Ke svému životu stejně jako vzduch potřebuji harmonii. Prochází mnou. Vytváří mě. A já se bojím, že když odejde, už nikdy se nevzpamatuji. Hodně těžko snáším, zvyknu-li si na někoho, když z mého života zmizí. Nesnesu změnu, zásadní změna je pro mě jistá smrt. Snad proto mám hluboko v hlavě zasazenou myšlenku.. Bolest. Strach přestěhovat se z domova do novostavby, kterou si buduji. Je to natolik zásadní krok opustit rodinný kruh, kde to mám tolik ráda. Odepnout se od všech, kteří tu se mnou jsou. Jediná mírnost toho faktu je, že budu bydlet jen deset metrů od svého dědy. Zmírní to dopad. Jsem člověk, co se drží u své rodiny jako klíště. My jsme takový. Zůstáváme spolu, navždy. Snad proto ta nedůvěra ve změny. Snad proto ten strach. Ale já se nikdy nepřestanu bát...

napsal/a: Chensiek 19:44 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář

Killik 01.09.2009 21:39:13

Hmm, ja to mam kupodivu presne naopak...