Taky jste zaregistrovali to, že ač jsou dneska více jak 2/3 pubescentní mládeže "tvrdí hopeří", "emaři","shampoo (tenhle název mě drtí 
)" atd., tak téměř bez výjimky o sobě všichni tvrdí jedno a to samé - "Nemám žádný vzor, jsem jedinečný a svůj" ...
Prostě tu nastala další móda, která spíše působí jako paradox -popírání vlastní spřízněnosti s nějakým stylem (hip hop, dance, emo,rock, punk atd.) mnohem absurdnějším "stylem", což je defacto onen"jsem svůj" styl.
Proč to vlastně vzniklo? Každý člověk s dobře vyvinutým sociálním cítěním se snaží někam zapadnout, jenže v dnešní době je víc než kdy jindy v kurzu místo prosazování svého stylu a snahy ukázat, proč je ten či ten styl dobrý, mnohem jednodušší cesta a to hlavně mezi puberťáky - pomlouvat ten druhý styl. Takže "hopeři" nadávají na "diskanty","metalisti" na "emaře" atd. atd. atd.
A právě v tento okamžik psychicky slabší jedinci ve snaze vyhnout se nesmyslnému posměchu jedné či druhé strany začnou hlásat, že jsou"sami sebou" a nikam nepatří, ale stejnak k tomu či onomu stylu inklinují. Takže nejen že stejně zapadli do nějaké skupiny, ale ještě pokrytecky skrývají svou zálibu za silná slova o lidské individualitě 
Das ist nicht normal 
(článek vychází ze starší diskuze - ZDE)
Ten závěr se mi nelíbí. 1) Sociální cítění dnes velí, chceš-li se integrovat, tvrď, že jsi sám sebou. Metalák sám sebou, hoper sám sebou apod.
2) Nadávání na styl toho druhého je nemoc společnosti a nemá s fenoménem "jsem jedinečný" nic společného
3) Nechme mládež stranou - revolta je na místě, jak káže vývojová psychologie.
4) Psychicky slabší jedinci se přidají k nejsilnějšímu proudu, popř. k naprosto ujetému proudu u kterého je jasné, že je odsouzeníhodný a další kritika je nemístná.