1. máj, je jak se říká lásky čas. Skoro všichni moji kamarádi a kamarádky ho slavily se svými láskami a co Já? Já dřepěl doma a čekal aspoň jedinou SMS od své lásky a co myslíte přišla zpráva? Ani náhodou. Víte to je věc co zamrzí a nikdy nato nezapomenete...  Když jste spolu tak chcete slyšet aspoň slova, která nejsou vynucená jako třeba: Mám tě rád, nebo stýskalo se mi. A né že já řeknu: Mám tě rád a odpověd je: Já tebe taky. Co nezní upřímě. stačilo by jen pohlazení po tváři a pohled do očí se slovy, která vás dostanou do rozpaku a dokážou vám, že je krásné někoho mít.
Bydlíme od sebe jen kousek a vídíme se 1 za týden nebo 1 za 2 týdny. Stačila by i půl hodinka jen abych tě viděl a prohodil pár slovíček. Je opravdu tak těžké si udělat malinkatou chvilinku? Myslím že čas se udělat dá i přes všechny ty věci... Je tu otázka jestli se ti chce...
Když se zaměřím na svoje kamarády/ky tak už je také strácím... Nemám na koho se obrátit. Simi tebe mám moc rád ale už to není co dříve, našla jsis kluka a zato jsem rád ale já tu jsem taky a né že se stavíš jen kvůli tomu že chceš vyžehlit vlasy pač jdeš s Mirkem...
Miluško taky jsem ti dobrý jen když něco potřebuješ....
Pak je tu rodina: Mamka je člověk co mě nikdy nepochopí a proto to nikdy nebude tak jak dříve, lidi se mění a pokud to nepobíráš tak je to stracený a nemám jinou možnost než se co nejdříve odstěhovat a studovat v Praze nebo Mělníku.  Michal je brácha kterého nemusím a obtěžuje mě svými vtípkami...   Jirka, mámy přítel, nemám s ním očem mluvit a serou mě jeho názory....
Topím se v citech, lásce,podvodech a přetvářce          Tak to je zas zápis mích starostí...