Je to první tenhle rok,
píši opět básní slok,
zkouším udělat krok,
nemám v kapse ani flok...
A i přesto, že nemám vše co chtěl bych míti,
i přesto, že neroste v zimě luční kvítí,
i přesto, že nemám oporu dokonce,
nedělám už ze sebe pitomce,
našel jsem asi poklad bájný, pro mě cenný velmi,
není to třeba poklad tajný, nehlídají ho šelmy,
jen kolem cesty k němu,
roste zvláštní bodláčí,
není to lehké věru...
síly mi snad postačí,
k tomu, abych dostal se až k tomu vysněnému pokladu,
doufat můžu, že nedojde k odkladu!
Je zvláštní tahle krásná metafora,
zahleděl jsem se totiž do tvora,
který je duší užasný a vzhledem nemluvě,
ikdyž se tváří jako nemluvně,
vím, že má v sobě malého ďáblíka,
který zlobí a ledacos odříká,...
Jediné co teď mi zbude, čekat co se stane,
doufat jen a vyhlížet, zda mi řekne pane...

                                                                      Domm