Setova "osada" se skládala z několika k sobě sražených kusů betonu a plechu tvořících provizorní zátarasy uvnitř starého metra. Každý hold přežíval jak musel, avšak zdejší ghůlové na tom byli zatraceně špatně. Neměli přísun vody a jedli staré ozářené konzervy a cokoliv co zabili v pustině. Set ji představil několika ghůlům a šli dál. Když došli až k zavaleným kolejím, Set ukázal na dveře s nápisem "údržba" nyní přesprejovaným na "Starosta". Set jimi prošel a sedl si za starý zaprášený stůl. Pokynul Jessice aby si taky sedla. Před stolem byly dvě židle, z nichž jedna byla podepřena kbelíkem, jelikož u ní chyběly dvě nohy. Jessica si sedla a rozhlédla se kolem. Místnost nejspíš bývala velká, ale z více než poloviny byla zasypána sutinami, tam kde nebyla suť a kusy betonu se povalovaly prázdné plechovky, láhve od Nuca-Coly a kovové bedny.
"Pro začátek," začal Set, "ti vysvětlím pravidla. Většina z nás nemá lidi v lásce, protože po nás jenom střílejí. Takže buď zatraceně opatrná a dvakrát se rozmysli, než něco provedeš. Nic nekrást, nikoho nezranit a hlavně nikoho nezabít! A teď mi pověz něco o sobě, moc návštěv tu nemíváme."
Jessica chvíli přemýšlela, jestli říct pravdu, nebo si něco vymyslet, ale pak dospěla k závěru, že lež nebude tak důvěryhodná jako pravda.
"Tak dobře, pocházím z jednoho z předválečných podzemních krytů zvaných vaulty. Mého otce zastřelili, když mi byly dva měsíce a vychovávala mě máma. Když mi bylo deset, tak jsem dostala tuhle hračku, poklepala na PipBoye mezitím mě máma učila schovávat se a plížit se. Tehdy jsem byla ještě prcek, ale hodí se mi to celý život. Když mi v patnácti řekli, že mám dělat údržbáře, tak jsem to vzala jako výzvu. Pak mě přestalo bavit uklízet poblité záchody a čistit trubky. Vydržela jsem to ponižování čtyři roky, pak mě poslali udělat inventůru do skladu a já si každý den pár věcí dala stranou a zapsala je na různá jména. Asi týden potom jsem měnila žárovku alarmu u vstupní brány a když strážník odešel, tak jsem sebrala věci a otevřela bránu. Potom jsem utekla a teď už jsem dva roky tady v pustině."
Set ještě chvíli seděl a upřeně se na ni díval, pak otevřel zásuvku a vytáhl ze stolu skotskou. Nabídl Jessice a ta s díky odmítla, tak si pořádně loknul a láhev nechal na stole.
"Před válkou jsem byl strojní inženýr. Byl jsem jedním z vedoucích lidí ve Vault – Techu, společnosti, která stavěla vaulty. Ironií je, že já jsem navrhoval právě vstupní brány vaultů, ale když vybuchly první bomby, tak jsem lístek do podzemního nebe nedostal. Spolu s několika dalšími lidmi jsem se dostal k jedné už zapečetěné bráně a pokusili jsme se ji otevřít. Měli jsme štěstí, že jeden z nás byl počítačový programátor a povedlo se mu nabourat se do vstupní konzole. Když se ale brána pootevřela, tak se spustil alarm a brána se automaticky zavřela, tak to jednomu klukovi, kterému mohlo být tak deset rozdrtilo ruku na kaši. Poslední, co jsme slyšeli bylo křupání kostí a pak spadla bomba doprostřed Los Angeles. Byli jsme asi sedm kilometrů od epicentra výbuchu, ale měli jsme štěstí, že vstupy do vaultů se nacházely v jeskyních. Několik z nás to jenom omráčilo, ale na toho programátora a pár dalších spadl kus stropu a zabilo je to. Když jsme se probudili, tak se nám zdálo všechno v pořádku, ale když jsme vyšli ven, tak jsme viděli ty hořící trosky L. A. a uvědomili si, co se stalo. V průběhu let jsme nestárli, ovšem vzalo si to velkou daň. Začala nám zelenat kůže a později některým odpadávala jako papír i s kusy masa. Někteří z nás z toho přišli o rozum a utekli do pustiny. Nikdy jsme je už neviděli. Vyrazili jsme do trosek města zachránit co se dalo a našli jsme pár nám podobných přeživších, které jsme vzali sebou. Letos to bude dvěstě let co dopadly bomby na L. A. a zbyli jsme už jen já a Larry. Založili jsme tuhle osadu a přežíváme jak se dá. Posledních padesát let nás trochu trápí nájezdníci které si držíme dál sítí minových polí kolem vstupu, ale nejvíce trpíme tím, že pomalu umíráme. Těla těch slabších z nás neposlouchají a mozky degenerují. Náš doktor vypočítal, že za dvacet let už nás bude jen polovina a za padesát let nebude už naživu žádný ghůl.“

Set si mírně poposedl a dodal, že se příliš rozpovídal. Pak si stoupnul, došel ke dveřím a zavolal na Larryho. „Larry ti najde nějaké místo na přespání, teď běž s ním. Chci být sám.“ Jessica se rozloučila a odešla z kanceláře. Venku Larry už čekal a v rukou měl starou propálenou deku a opěradlo z kancelářského křesla. Podal jí to se a argumentoval, že nic lepšího na spaní nesehnal. Pak ji odvedl na druhou stranu osady až k sutinám, ze kterých vyčuhovala dobrá polovina vagónu metra a řekl jí aby si vevnitř našla místo na spaní. Vysvětlil jí, že ji nikdo nepříjde otravovat a může spát klidně, jelikož ghůlové neokrádají navštěvníky.

Jessica počkala až odejde a pak sáhla do vysoké boty, jež jí obepínala celé lýtko, přičemž vytáhla vystřelovací nůž. Sáhla do druhé a vytáhla větší bojový nůž, oba zkontrolovala a bojový vrátila do boty. Menší vystřelovací si zastrčila za PipBoye aby ho v případě nouze mohla hned použít. Ustlala si co možná nejpohodlněji a usnula.