19.Září 2009
Večer se neúprosně blížil a oni se rozhodli, že pojedou na diskotéku do blízkého města. Lidé se po nich dívali a říkali, jaký je to pěkný pár, každý jim fandil...Když jsem se podívala na tvář dívky na náhrobku, byla to jenom krásná pravda. Zábava utíkala, oni spolu protančili celý večer. Líbali se při tanci a melodii modrého efektu jim zněla v uších jako melodie varhanů, kterou tak rádi po večerech poslouchali. Když zábava skončila, nasedli každý do jiného auta. Naposledy se políbili a pohladili. Naposled jsi řekly ty krásné slova "Miluji tě!"Maik přišel domů, a šel spát. Uprostřed noci mu volali z nemocnice, že tam přivezli těžce zraněnou dívku a že jejím přáním je, aby tam přijel. Celou cestu jsem běžel, nevnímal lidi, stromy, ulice...Ani nevím, jak jsem se tam dostal. Otevírali mi dveře a dívali se na mě tak ztrápeně. Doběhl jsem do pokoje, kde na nemocničním lůžku ležela Niki...její vlasy byly ještě od krve. U postele seděli její rodiče. V očích měli pohled, na který nezapomenu. Ona jen krátce otevřela oči, a řekla: "Nechce se mi umřít, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a slabým hlasem řekla do mrtvého ticha: "Za všechnu lásku, péči a starost Vám děkuji." Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který nepatřil té veselé dívce šeptala: "Nechce se mi od tebe, moc tě prosím, moc tě miluju miláčku. Dones mi na můj hrob někdy kopretiny, nenechávej ho nikdy prázdný. Miluji tě navěky. Měla jsem Vás všechny hodně ráda. Rodiče, tebe jediného ve svém životě." Potom usnula a my jsme museli opustit její pokoj. Matka se zhroutila a otec ji podpíral se slzami v očích. Dávali nám velice malou naději. Zbytek noci jsem prochodil pod nemocničními okny a nevěděl, zda ještě žije...Svítalo, nastal nový den a ve mě malé mrazení...Zemřela k ránu na vykrvácení. Ještě jednou mi dovolili se na ni podívat a potom ji odvezli. Nechtěl jsem tomu věřit, že ona moje jediná zemřela, že ji už nikdy nepolíbím, neobejmu...Celý měsíc na to jsem nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno. Každý den jsem stál u jejího hrobu od rána do večera a vyčítal jsem si, že jsem ji nechal jet jiným autem...Vždyž kdyby jela se mnou, nic by se jí nestalo. Opilý řidič havaroval a zmařil život dívky, kterou jsem miloval. A tak už rok chodím na hřbitov. Nechci vidět nikoho z lidí. Ty jsi první s kým se tady bavím. Teď se prosímtě nezlob a nech si všechno pro sebe. Lidé jsou zlí a bezcitní. Prosím Tě přijď si někdy popovídat, jsem strašně sám. Už nikdy nechci chodit s žádnou dívkou. Teď mě nech jít samotného. Děkuji Ti...S těmito slovy se semnou rozloučil a já cítila, že se propadám někam hluboko. Šla jsem hřbitovem a tekly mi slzy. Lidé se po mě dívali a já bych byla nejraději na opuštěném ostrově. Ještě několikrát jsem za ním byla. Potom odešel do ciziny. Zůstaly jsme přátelé. Když se vrátil, jezdili jsme na výlety, ale ani jeden nepomyslel na to, že bych mohli spolu být nebo žít. Tak plynul čas a Maik má na hrobě každý den kytku kopretin....Je ode mne. Je to právě měsíc, co se Maik zabil v autě. Snad schválně. Všichni mu říkali sebevrah. Ale já jediná věděla právě proč to udělal. Bylo to pro něj osvobození. Leží teď vedle sebe a jsou stále spolu. Já vím, že nikdy nebude mým přitelem a mou přítelkyní nikdo jiný, než oni dva. Zbyla jsem sama. Sedím pod rozkvetlou lípou, držím v ruce kopretiny, je horké léto a na květy padají slzy...ONI TU JSOU SEMNOU THE END
Vložil: -Krista.J.- ¤ Komentářů (0)
18.Září 2009
Chtěla jsem mu pomoci, ale on sám začal zkracovat pro mě, tak trapnou chvíli...Konečně jsem ze sebe vyrazila "Promiň, já nechtěla.""To nic.", řekl a začal mi vyprávět svůj příběh. "Jmenovala se Niky, vlastně Nikola, ale všichni jí tak říkali. Začali spolu chodit na diskotéce. Líbila se mu, tak ji vyzval k tanci. Potom si dovolil pozvat jí na ,,panáka,,...Připadala mu jako bohyně, kterou zeslal bůh. Druhý den byli spolu na koupališti a tam ji poprvé políbil...Potom nastalo mnoho krásných dní. Chodil jí naproti ke škole, ona jemu k průmyslovce. Chodili spolu ven a po půl roce se poprvé milovaly. Někomu se to zdá jako blbost, ale ONI si věřili...Byli šťastní. Jednou se pohádali, ale netrvalo to ani půl hodiny, a už byli zase usmířeni. Jezdili spolu na koncerty, na výlety. Půjčovali si navzájem svoje věci, kluci a holky nám začli říkat "manželé".Když mi o tom Jirka zvaný MAIK vyprávěl, bylo do pláče. Nedovedla jsem zadržet slzy, plakal i on. Květy lípy a stromy kolem nás byly jedinými svědky naší rozmluvy. Jeho oči vyzařovaly takový smutek a žal, jaký jsem neviděla a nezažila. Bylo to hrozné...Když jí bylo 16 let, chodili spolu právě rok. Oslavovali to s kamarády na chatě, a potom se šli koupat. Bylo to krísné, když celý den a celou noc mohly být sami a spolu plánovat do budoucna...Ráno kamarádi odešli, a oni zůszali sami. Cítili se vté chvíli nejšťastnější na světě. Uplynulo mnoho dní od chvíle, kdy se poprvé spatřili Když Maik dokončoval své vyprávění zpomalil řeč, oči se mu zalívaly slzami. Potom mi začal popisovat ten osudný den...Bylo právě takové vedro a oni se už od předešlého dne těšili na to, jak si vyjedou do přírody a užíjí si další šťastné dny. Jejich kamarádi se nabídli, že je odvezou autem tam, kam jen manželata budou chtít. Odvezli je ke krásnému jezeru...Měla nové džínsy a její vlasy byly krásně rozevláté. Měla je do půl zad. Její tělo se stávalo u jezera hvězdou...
Vložil: -Krista.J.- ¤ Komentářů (2)
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl nezvyklý chlad, který byl snad protkán žilami bolesti...Za vysokou lípou v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na konec hřbitova, s touhou najít něco zvláštního...Z náhrobku vyzařovala krásná tvář mladé dívky, která byla v té době velice šťastná...Její úsměv byl tak krásný, jako by neznala nic krásnějšího, než lásku a krásu...Před hrobem stál chlapec a dával se smutně na náhrobek, jenž měl na svém záhlaví citát. "KDEKOLI BUDEŠ, BUDEŠ-LI POSLOUCHAT, NAJDEŠ MĚ VEDLE SEBE!"Chlapci mohlo být 18 let, možná i o rok víc. Stál tam sám ve stínu lípy, v rukou držel kytici kopretin. Hladil jejich hlavičky a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála opodál s trochou zvědavostí a velkou dávkou bolesti...Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do očí. Neviděl mě...Snad by mě ani nevnímal, kdybych na něho promluvila...Byl hezká a mě se zdálo, že hezčího kluka neviděla. Bylo divné, že takový kluk teď není na koupališti, kde by ho s určitostí obletovalo hejno dívek, a že tu stojí a padají mu z očí slzy...Když jsem spatřila jeho ústa, voděla jsem, že si s někým povídá, ale nikdo tam nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že ta slova co vypouští z úst jsou urřena někomu, kdo už věčně spí...Byla to slova pro tu dívku. Šeptal něco, ale já jsem mu nerozumněla. Až po chvíli mu vzdych zesílil "Proč jsi mě opustila?!"V té chvíli bych se nejraději vytratila nebýt svědkem hrozné skutečnosti...V tom položil na hrob květiny, otevřel urnu, a zapálil svíčky. Vyndal z kapsy džíns kapesník, otevřel oči, a v tom mě uviděl...Na chvíli se zastavil svýma modrýma očima na mě..."Ahoj, potřebuješ něco?"Nezmohla jsem se na slovo. Zeptal se mě znova, ale já se rozbrečela..Šel ke mně a řekl, abych nebrečela, že život je strašně krutý...Chtěla jsem se mu omluvit, ale ústa nevydala ani hlásku...Dovedl mě k lavičce půjčil mi kapesník, a já si otřela oči...
Vložil: -Krista.J.- ¤ Komentářů (1)