EKOLOGIE

Tu je les, u lesa ves a v té vsi stojí mercedes.

Přijde muž, sedne do mercedesu a, hurá,

jede k tomu lesu…

A za lesem druhá ves a ve vsi štěká pes…

Přijde žena, křikne na něj: „Zmlkni fena!“

Sahá po kolesu a fičítaky k lesu.

„Hola!“ volá na ni manžel z pola.

Či veze mu oběd.

„Co tě napadá, padla na mě blbá nálada.

Jedu k lesu potrápit tělo na kolesu.

A v hospodě máš nějaký dluh,

tak drž hubu a prožeň pluh.“

Tak napadá ho, jestli existuje Bůh

a pro jistotu polkne sprostou větu.

„Joj!!!“ zasteskne si: „Bůh ztrestej tu mou Bětu!“

Tu je les, v něm cesta lesem,

kde potkává se často kolo s mercedesem.

Muž vyleze z vozu protáhne se a pronese:

„Tak kde mám tu svou pěknou kozu?

Neb vlk čekání těžko nese...“

Ručičky zlatých hodinek ukazují, že přijde spěch…

Ale zatím ku prospěchu, dosti času zbývá k spěchu.

„Joj!!!“ raduje se:„Vychutnám si ženskou útěchu.“

Z lesa se šum line, je to laň či divá svině…

Při citlivém poslechu je slyšet zvuk od plechu.

Běda, žádný houbař, žádný děda…

To ta Běta bez oběda!!!

Brzdy kola zabzučí a už se mačká v náručí.

Trošku mlasků, trošku vzdechu, už se oba válí v mechu.

Nu, tu je les,v lese medvěd a zmije,

i jiné zvěrstvo tady žije.

Neb dnes podporu má ekologie.

Sedím na lavičce a do chladného tmavého rána mě hřeje na duši jen zpěv ptáků. Zapálím si cigaretu a zatímco se má duše potácí ve smutných myšlenkách a alkoholu, se snažím odehnat tu bolest kouřem vycházejícím z mých úst. Jsem sama a v tuhle chvíli mi to dělá dobře, být sama…Chce se mi plakat, ale bolest, která se mi uzavřela v srdci se nechce vyplavit na povrch. Život tak bolí a přitom je tak krásný, napadá mě. Je tolik nádherných věcí v něm, že je nelze všechny pojmout a sjednotit. Pak přichází to křehké utrpení duše, které má takovou sílu, že mě celou ovládá. Jsi součástí vší té nádhery a jsi víra, která se uchovala v mém srdci. Jsi živoucí hmota, co mi proudí v krvi a žilách a přitom jsi už jen vzpomínka.Tenhle nesoulad tak bolí, protože obojí je krásné, ale obojí je málo. Snažím se opět odprostit od svého chtění něčeho víc, protože jedině tak bude moje mysl klidná a srdce bude tlouct bezbolestně. Tak se zase snažím. Jdu domů spát a přeji dobrou noc snům a přeji jim, ať se naplní.

Sluneční záře lidského smíchu,

žalostné vlny v oceánu slz,

radostné hlasy znějící v tichu,

smutné oči co volají o pomoc.

Srdce tluče pod kopyty koní,

jiné má z zoufalství ušitý plášť,

v kostele svatební zvony zvoní,

jen smůla v sobě ukrývá zášť.

Vzpomínky, víra, klamavé marnosti,

jednou jak poušť a pak rozkvetlá louka,

kdo věří v život, je dobrák od kosti,

kdo nevěří jen prožívá muka.

Jsi vzpomínka, jsi květina,

jsi dech co hrdlo rozpíná,

jsi krása života v hloubi srdce ukrytá,

jsi žena svatou září zalitá,

jsi převtělená důvěra a láska.

Jsi múza, co mou duši laská…

Ve vlnách lásky ztratil se čas,

ve vlnách myšlenek topím se zas,

za každou z nich prosím ten oceán,

ať už mi poví, zda je to jen klam,

jako zoufalec sama sebe zpovídám.

A nevím, ztrácím se.

Lásko už tě nehledám…

Když dávivý kašel ucpal mu dech,

ten dech co zněl jak třesoucí se plech,

horní polovinou těla teď zmítá jako ďas.

Na hlavě nezůstal mu už ani jeden vlas…

Někdo by řekl: „Za to může čas.“

Pak sedne na lavičku v parku,

a ptá se kolemjdoucích po cigárku…

Frajírek nějaký hodí po něm rozkouřenou cigaretu

a ten chudák snaží se zachytit ji v letu.

„Děkuji vám pane.“ řekne vřele.

A mladík sličně odvětí mu: „Běž ,dědku, do prdele!“

Muž slastně potáhne a jediným šlukem

je z cigarety vajgl a dým vyletí mu uchem…

Pak ozve se zas sykot jeho dechu,

muž lehá na zem do vlhkého mechu

a za křiku hrajících se dětí,

pod hlavu dá igelitku plnou smetí.

Tak končí příběh zoufalé cigarety,

již ochutnaly dvoje rety

a chudák spící v parku,

nechá si zdát zas o cigárku.

ČEMU VĚŘIT?

Potkala jsem anděla.

Ptal se co je NEVĚRA.

„Milý anděle, ten kdo nevěří,

  v Boha asi nevěří.

  A tak když HO to popadne,

  nechá se pozvat k večeři.

  A po té večeři, to bys nevěřil,

  JAK SE lehko nevěří.

  Pár takových večeří

  a city se rozčeří…a člověk uvěří,

  že něčemu nevěřil.

  A pak už jen hledá víru.“