Sedím na lavičce a do chladného tmavého rána mě hřeje na duši jen zpěv ptáků. Zapálím si cigaretu a zatímco se má duše potácí ve smutných myšlenkách a alkoholu, se snažím odehnat tu bolest kouřem vycházejícím z mých úst. Jsem sama a v tuhle chvíli mi to dělá dobře, být sama…Chce se mi plakat, ale bolest, která se mi uzavřela v srdci se nechce vyplavit na povrch. Život tak bolí a přitom je tak krásný, napadá mě. Je tolik nádherných věcí v něm, že je nelze všechny pojmout a sjednotit. Pak přichází to křehké utrpení duše, které má takovou sílu, že mě celou ovládá. Jsi součástí vší té nádhery a jsi víra, která se uchovala v mém srdci. Jsi živoucí hmota, co mi proudí v krvi a žilách a přitom jsi už jen vzpomínka.Tenhle nesoulad tak bolí, protože obojí je krásné, ale obojí je málo. Snažím se opět odprostit od svého chtění něčeho víc, protože jedině tak bude moje mysl klidná a srdce bude tlouct bezbolestně. Tak se zase snažím. Jdu domů spát a přeji dobrou noc snům a přeji jim, ať se naplní.