Epidemie deprese

Každý druhý člověk trpí někdy během svého života závažnými duševními problémy. Podle celosvětových statistik se mezi deseti nejčastějšími zdravotními příčinami invalidity vyskytuje pět z oblasti psychiatrie. A na prvním místě mezi nimi stojí poruchy nálady, zejména deprese.

Způsobuje ji mnoho příčin, například významně stresující životní události, ztráta blízkého člověka či sociálních jistot, tělesné onemocnění, ale i genetické faktory či biochemické změny v mozku.Deprese postihuje lidi z nejrůznějších oblastí života. Mezi slavné lidi trpící depresí patřili i Cézanne, Modigliani, van Gogh, ale i Churchil, Hemingway, Dostojevskij, Kafka či filozofové jako Nietzche či Marx.Není tedy divu, že vědci na celém světě se snaží nalézt takové léky, které by odstranily, nebo alespoň zmírnily symptomy deprese doprovázené úzkostí.


--------------------------------------------------------------------------------

Nejčastější psychická nemoc

Jde o depresi, či jak se také říká "stín na duši" nebo "chmury". Je to stav mysli, který již překračuje rámec ještě normální skleslé nálady. Postižený působí povadle, nepociťuje radost z věcí ani činností, které ho dříve bavily. Ztrácí zájem o své okolí. Současně může klesat i jeho schopnost soustředění, myšlení bývá pomalejší a obtížnější. V hlavě mu utkví pesimistické představy, kolem nichž se potom jeho myšlenky točí stále dokola.Čím silnější je deprese, tím méně postižený vnímá dění ve svém okolí. Hovoříme o emočním útlumu, jakémsi znecitlivění. Objevují se i myšlenky na sebevraždu, které by blízcí nemocného měli v každém případě brát velice vážně.

Deprese je vidět

Duševní skleslost se často odráží i v pacientově vzhledu. Člověk trpící depresí působí obvykle starším dojmem, jeho mimika a gestikulace je totiž omezená, držení těla bývá nachýlené a chůze ztrácí pružnost.Dost často se objevuje i zanedbaný zevnějšek nemocného. Jeho hlas zní obvykle velmi plačtivě.Deprese se však nemusí vždy projevit v duševním stavu postiženého. V některých případech dochází také, nebo dokonce zcela výlučně, k tělesným obtížím, které dávají pacientovi notně "zabrat". Říká se tomu maskovaná nebo skrytá deprese. K typickým obtížím patří tupá nebo bodavá bolest hlavy, poruchy spánku a obtížné usínání, poruchy trávení, dušnost atd.

Jaké jsou příčiny onemocnění?

Přesné příčiny tohoto duševního onemocnění nejsou zatím zcela známé, ale lékaři předpokládají, že se jedná o dědičnou poruchu látkové přeměny v mozku. Deprese však může být ale vyvolána i některými vnějšími faktory, nebo dokonce může vzniknout takříkajíc sama od sebe, bez jakýchkoli patrných příčin.Jakou úlohu hrají při vzniku deprese dědičné dispozice nebo naopak zase vnější okolnosti je u každého člověka rozdílné. Většinou se však jedná o smíšenou formu, to znamená, že vinu na onemocnění nesou oba faktory.A podle příčin vzniku, případně původců nemoci dělíme toto časté duševní onemocnění do tří základních skupin: psychogenní, endogenní a somatogenní deprese.

Psychogenní deprese

Bývají způsobeny v první řadě vnějšími faktory, zkušenostmi a zážitky. Příčiny lze tedy nalézt v samotném životě pacienta.Ke krizovým situacím, které mohou vyvolat deprese patří např. ztráta milovaného člověka (životního partnera, dětí nebo rodičů), ale také období přechodu u žen, změna životních okolností (odchod do důchodu či dlouhodobá nezaměstnanost), problémy provázející stáří (nemoc či osamělost) či stresující zážitky z dětství, které ani v dospělosti není schopen člověk zpracovat.Psychogenní deprese mohou být následkem i dlouhodobého tělesného a duševního přetěžování organismu. Ovšem vyvolávajícím okamžikem se může stát i uvolnění po takovéto zátěži.

Somatogenní deprese

Tento typ deprese se objevuje pouze v souvislosti s tělesnými chorobami postiženého pacienta, například onemocněním mozku.Počítáme sem i poměrně časté poporodní deprese u mladých rodiček, k nimž dochází díky velkým hormonálním změnám v průběhu celého těhotenství.Je nutno si uvědomit, že deprese je nemoc, kterou lze léčit. Nezlomíme jí však vůlí. Je nutné se poradit s lékařem a důvěřovat všem jeho pokynům. V žádném případě není vhodné nechávat takto nemocného samotného i když to často bývá jeho vlastní přání. Kontakt s blízkými, kteří pacienta chápou a snaží se jej v jeho léčbě podporovat, přispívá společně s léky k rychlejšímu uzdravení.

Existuje mnoho andělů, kteří vládnou přírodním živlům, jako je déšť a vítr, nebo určitým vlastnostem, například síle a moudrosti. Tito andělé se nazývají patroni..

ČISTOTA - TAHARIEL
CTIŽÁDOSTI - GABRIEL
DENNÍ SVĚTLO - ŠAMŠIEL
DÉŠŤ - RIDDIA, MATERIEL, ZAFIEL
HARMONIE - ITQAL
LÉČENÍ - RAFAEL
LESY - ZUFLAS
LÉTO - GARGATEL
MILOSRDENCTVÍ - VASIARIAH, ZADKIEL
MÍR - SERAFIEL
MOŘE - RAHAH
NADĚJE - FANUEL
NADŠENÍ - JELIAL
NOC - LAILAH
OHEŇ - MICHAEL
OCHRANA - LAHABIEL
OSUD - ORIEL
PAMĚŤ - ZACHARIEL
PODZIM - GUABAREL
POCHOPENÍ, SOUCIT - RAHMIEL
PRAVDA - AMITIEL
PŘÁTELSTVÍ - MIHR
PŘÍLEŽITOSTI - BARAKIEL
PŘÍRODA - ORIFIELPTÁCI - ARAEL
SAMOTA - KASSIEL
SÍLA - ZARUCH
SMRT - CAFKIEL, GABRIEL
SNY - GARIEL
SPRAVEDLNOST - ZADKIEL
SVOBODA - TERATHEL
TRPĚLIVOST - ACHAIAH
VODA - GABRIEL
VZDUCH - RAFAEL
ZEMĚ - URIEL
ZDRAVÍ - RACHAEL

Zde je několik jednoduchých metod, jak zjistíte, ke kterému archandělu budete mít v životě nejsnazší přístup:

První metoda je pomocí Vašeho astrologického znamení. Archanděl, který vládne Vašemu znamení , je ten, se kterým nejvíce souzníte. Astrologické znamení je jakási energetická signatura, která Vás nepozorovaně ovlivňuje. Např. pokud jste se narodili ve znamení Kozoroha, budete spíš v souladu s Urielem než s ostatními třemi archanděly. To neznamená, že se nemůžete spojit i s ostatními, ale snazší bude navázat spojení s archandělem, který vládne datu Vašeho narození.

Další způsob je pomocí elementů ve Vašem jméně. Samohlásky jsou spojeny s konkrétními elementy ohně, vzduchu, vody, země a éteru (zdroje předcházejících čtyř). Podle následující údajů si určete elementy ve Vašem jméně a archanděly, kteří těmto elementům vládnou. Např. mé jméno je NINA a tak první samohláska ve jméně je "I", které je přiřazováno archandělu ohně Michaelu. (I můj Ascendent leží v ohnivém znamení Lva, takže tam je určité propojení).

První samohláska ELEMENT Archanděl vládnoucí této samohlásce

"E" vzduch "Rafael"
"I" oheň "Michael"
"O" voda "Gabriel"
"U" země "Uriel"
"A" éter všichni 4 archandělé
"Y" oheň a voda "Michael a Gabriel"

Informace čerpány z časopisu Fantastická Fakta 9/99

Někteří z nás jsou jakoby „ZAKLETÍ“
...a nemohou se...
......byť sebevíc by chtěly......
nemohou se sami vysvobodit.

Někteří z nás tuto sílu mají,
a někteří jsme dokonce to i TO.


Ať tak, či tak, každý můžeme být,
a většinou taky jsme ...pro někoho druhého
...potencionální ANDĚL.


Každý potřebuje Anděla ...dokonce ...i Anděl*


PRAVDA je, že víme, že každý pravdu má
a nemůže být tudíž univerzální co týče se reality.

Pravd je tolik co lidí na světě a to proto, že jde o pravdy strachu.
Každý člověk má určitý druh strachu a tím je ovlivněna jeho pravda.
A to věřte je první PRAVDA REALITY.

Život není nic jiného než cesta na niž se zbavujeme lži.
Žehnám každé PRAVDĚ, jenž pochází z LÁSKY*

copy:http://andeleandelum.wz.cz/stranky_www/01_andele_andelum/andeleandelum.html

Až budeš chtít lidi a věci kolem sebe změnit, v tom okamžiku si uvědom obtížnost vlastní změny!
Až budeš chtít vynést soud a někoho kritizovat, uvědom si, že soudíš sám sebe.
Až budeš nešťastný, že Tě nechápou, pochop Ty je!
Až budeš mít pocit, že nevíš, co se kolem Tebe děje, snaž se pochopit, co se máš naučit.
Až budeš rozzloben, rozladěn něčím chováním, uvědom si, že Ti nastavil zrcadlo a dal možnost lépe pochopit sám sebe.
Až půjdeš za svým cílem, vzpomeň, že cesta je důležitější než cíl.
Až se budeš cítit sám a opuštěný, vzpomeň si, že jsme všichni spolu spojeni myšlenkou lásky, tolerance a osobního růstu.
Až budeš bezradný, zjistíš, že si umíš poradit.
Až najdeš po tom všem vnitřní pokoj a mír, jsi na cestě, která je cestou tolerance, vnitřní síly a hluboké lásky.

Jsi na cestě, vesmír je v Tobě a Bůh s Tebou!
Hodně odvahy!

Cesta je důležitější než cíl!

Někdy je dobře se zastavit a zamyslet nad životem.

Můj přítel otevřel zásuvku prádelníku své manželky a vyndal z ní balíček zabalený do hedvábného papíru. Nebyl to ledajaký balíček, ale balíček s krásným spodním prádlem. Odhodil papír a prohlížel si hedvábí a krajku. “Toto jsem jí koupil, když jsme byly poprvé v New Yorku. Od té doby uběhlo asi 8 nebo 9 roků. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to nechat na zvláštní příležitost. A teď, myslím, přišla ta chvíle.”

Přiblížil se k posteli a položil prádlo k ostatním věcem, které chtěl poslat do pohřebního ústavu. Jeho žena právě umřela. Když se ke mně otočil povídal :

“Neschovávej nic na zvláštní příležitosti, každý den, který žiješ je vyjímečný.”

Stále ještě myslím na jeho slova, neboť změnila můj život. Dnes čtu daleko víc než předtím, a uklízím daleko míň. Sedím na své terase a vychutnávám přírodu bez toho, abych si všímal buřiny v zahradě.

Strávím víc času se svoji rodinou a svými přáteli a méně času v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterou je třeba chránit.

Od nynějška nic neschovávám. Používám denně svoje křišťálové skleničky. Když se mi chce, obléknu si svoje nové sako, když jdu nakupovat do supermarketu. I svoje oblíbené vůně používám vždy, když mám chuť, nenechávám je na svátky. Věty jako “Jednoho dne …..” zmizely z mého slovníku. Když se to vyplatí, chci věci hned a chci je vidět, slyšet, vnímat a chci je dělat.

Nejsem si celkem jistý, co by dělala manželka mého přítele, kdyby byla věděla, že tu už zítra nebude. “Zítra” - slůvko, které bereme až příliš často na lehkou váhu. Myslím, že by byla ještě zavolala své rodině a blízkým přátelům. Možná i dalším přátelům, aby se udobřila, anebo omluvila za spory. Myšlenka, že by byla ještě šla na večeři do čínské restaurace, se mi velice zamlouvá, čína byla totiž její oblíbené jídlo.

To jsou ty všechny malé neudělané věci, které by mne velice rušily, kdybych věděl, že jsou moje dny spočítány. Znervózňovalo by mne, kdybych už neměl vidět přátele, s nimiž jsem se chtěl ještě “jednoho dne” potkat. Znervózňovalo by mne, kdybych neřekl dost často své milé, jak ji mám rád.

Nyní už nepromeškám nic. Nic, co může přinést radost a úsměv do mého života, neodsouvám a neschovávám na pozdější dobu. Říkám si, že každý den je něco zvláštního ……….

Každý den, každá hodina, každá minuta jsou něco vyjímečného …….

Až dostaneš tuto zprávu, pošli ji lidem, které máš rád, a neříkej si, že to uděláš “jednoho dne” nebo to už možná neuděláš nikdy …

copy:http://www.andele.info/andele/t-prilezitost.htm

Alena Štéblová, Petra Špindlerová a Kateřina Pindejová. Každá z nich se na duchovní cestu vydala z jiného důvodu. Proč?

Máte někdy pocit, že víte, co se v příští chvíli stane? Byli jste někdy na nějakém místě poprvé, a přesto jste ho dobře znali? Seznamujete se s lidmi a už po pěti minutách rozhovoru nabydete dojmu, že jste je už někdy potkali? Pak jste možná anděl nebo jiné stvoření, na které věří herečky a kamarádky - Alena Štréblová, Petra Špindlerová a Kateřina Pindejová.



* Alena Štréblová
Herečka Alena Štréblová je realistka. I když věří na anděly a jiné bytosti, nenazývá je něčím nadpřirozeným. „Naopak. Mně to všechno přijde naprosto přirozené. Není to otázka víry, ale zkušenosti a zákona zachování energie. Když totiž energii správně uchopíte, může pracovat pro vás. Každou věc, každou událost můžete brát buď negativně, anebo pozitivně. A v tom je celé kouzlo.“ Sama Alena se na duchovní cestu vydala před několika lety po opakovaných zdravotních problémech. Běžná medicína selhala, a tak začala navštěvovat léčitelku.


„Díky ní se můj život začal postupně měnit. Jak se uzdravovalo tělo, začala se léčit i duše. K tomu se přidal zájem o zdravější stravu, duchovní literaturu, meditaci a jógu.“ A právě meditace je Aleninou preferovanou technikou. Když ráno děti odejdou do školy, sednu si do ticha a snažím se, aby myšlenky zcela utichly. Soustředím mysl na jediný bod v prostoru mezi očima (tzv. třetí oko). Po chvíli se dostaví pocit opuštění fyzického těla a neomezeného prostoru a času. Je to ovšem otázka cviku, nejde to hned.“


Pozor, přání se plní!
Aleně se také trochu změnil okruh přátel a známých, poté co se začala věnovat duchovní práci. „Potkávám se najednou s lidmi pozitivněji naladěnými, od kterých se hodně učím. S jednou kamarádkou se věnuji práci se světlem. Jde o to, naladit se na světlo, přitáhnout k sobě světelné paprsky, a ty vám nejen dodají energii, ale začnou vás i zevnitř léčit. Navíc vás světlo obalí jakýmsi světelným filtrem, který vás ochrání před negativními věcmi, se kterými se setkáváte.“


Alena také věří na to, že přání se plní. Pokud si něco přeje, své přání vizualizuje, pak ho zabalí do pomyslné růžové bubliny a tenhle balíček „pošle do vesmíru“. „A pak na to musíte přestat myslet a ono to přijde. Důležité ale je, umět své přání správně formulovat. Už se mi také stalo, že jsem si při formulování přání udělala chybu a přání se mi potom vyplnilo i s chybou.“ Alena také sama praktikuje reiki (léčebnou energii) a snaží se pomáhat těm, kteří to potřebují. „Dostala jsem tak úžasnou šanci v podobě krátkých podvečerů, které pořádám dvakrát do měsíce v krásných prostorách vily na Praze 8 (Na Truhlářce 39). Jsou to ‚Otevřené dveře‘ pro všechny ty, kteří se chtějí na chvíli zastavit a naslouchat sobě i druhým."



* Petra Špindlerová
Herečka Petra Špindlerová mluví klidně, ladně se pohybuje a vlastně sama jako anděl vypadá. Proto mě překvapilo, že se s duchovnem poprvé setkala až v roce 1999, kdy pocítila náhlou potřebu odjet do Indie. Zatímco ostatní toužili po luxusní dovolené v Karibiku, ona si přála procestovat Indii s baťůžkem na zádech. „Ještě před odjezdem mi náš rodinný astrolog účel cesty vysvětlil. V jednom ze svých minulých životů jsem totiž v Indii žila a potřebovala jsem se tam vrátit.“ A tak se Petra spolu se svým manželem vydala na velkou indickou pouť. A tam se začaly dít divné věci.


„Často se mi stávalo, že jsem vstoupila na nějaké místo a najednou se mi tam začalo dělat špatně. Rozbolela mě hlava, špatně se mi dýchalo a nemohla jsem tam vydržet. Opakovalo se to stále častěji, a tak jsem se s tím nakonec svěřila manželovi. Ten mě naštěstí nenazval hysterkou, ale měl pro mě pochopení. Nakonec jsme se dohodli, že mu o každém takovém zážitku budu říkat.“ Nejintenzivněji se tato zkušenost projevila ve městě Kasaragod. Petra s manželem jako obvykle obcházeli jeden hotel po druhém a hledali ubytování. Před posledním hotelem Petra ale náhle zazmatkovala: „Cítila jsem všude nenávistné pohledy, a začala jsem se bát o náš život. Věděla jsem, že pokud tady zůstaneme přes noc, něco se nám stane. Než jsme došli k hotelu, přála jsem si, aby řekli, že nemají místo, a my jsme z toho hrozného města odjeli pryč. A to se nakonec také stalo. Nezkoumali jsme, proč pro nás v hotelu nemají místo, a rychle jsme zmizeli. Nevadilo nám, že před sebou máme patnáctihodinovou cestu autobusem.“


Po této zkušenosti se Petra duchovním věcem věnuje mnohem intenzivněji. Stoprocentně ví, že andělé existují. „Všude mám svoje andělíčky, jednoho mám pověšeného v autě. To jsou ale jen zástupné symboly, jež ve mně utvrzují pocit, že mám kolem sebe bytosti, které mě nenechají padnout a mohu s nimi komunikovat.“ Petra je zastáncem východních filozofií a náboženství. „Věřím v universum a ve splněná přání. Když si totiž něco ze srdce a opravdu přejete, celý vesmír se spojí, aby se vaše přání vyplnilo.“ Ne všechna přání se ale splní. I to má podle Petry svůj důvod. „Když se vaše přání nesplní, musíte přijít na to, proč se tak stalo a co vám to má ukázat.“

Vědmy, kartářky, atd.
Vydat se na duchovní cestu je především velká dřina a každodenní práce na sobě. Petřiným největším úkolem bylo potlačit své ego. „Jako Lvice mám totiž někdy nekompromisní stanoviska a názory. Učím se toleranci k druhým. Musím potlačovat sama sebe a dávat druhým prostor. Někdy je to pro mě opravdu těžké.“ Petra také ráda navštěvuje kartářky a jiné vědmy. Nechodí k nim pravidelně, ale vždy pozná, kdy nastane správná doba. „Je to v okamžiku, kdy mi něco přestává fungovat. Buď v práci, ve vztazích nebo kdekoliv jinde. Ačkoliv se snažím, někdy to prostě skřípe.


Objednám se tedy ke kartářce a v tu chvíli mě najednou (jakoby zázrakem) napadne, čeho se můj problém týká. Pak si s kartářkou sedneme a ona mi poradí, jak k problému přistupovat. Nakonec se společně pokusíme problém ‚rozpustit‘.“ Kartářky, ke kterým Petra chodí, jsou zkušené „čarodějnice“, které se zabývají bílou magií. Petra totiž věří, že duševní pohoda pomáhá léčit nemoci. A tak se snaží negativní věci ‚rozpouštět‘. „Večer zapaluju tyčinky a svíčky. Snažím se očistit dům, vyrovnávat energie a dělat pohodu.“


Kateřina Pindejová
Herečka Kateřina Pindejová se s anděly poprvé setkala, když končila konzervatoř. „Aniž bych věděla proč, moje kroky mě vedly do prodejen s duchovní literaturou. Nakupovala jsem knížky, ke kterým jsem se vrátila třeba až po deseti letech.“ První praktickou zkušenost s energií Kateřina udělala o pár měsíců později, když onemocněla. „Půl roku jsem měla zvýšenou teplotu, a žádný z lékařů nemohl zjistit proč. Kamarád Jarda Dušek mě poslal za Petrem Piňosem, léčitelem a tehdy začínajícím hudebníkem. Ten mě položil na lůžko, pustil relaxační hudbu a řekl, ať se uvolním. Zavřela jsem oči, po chvíli jsem ucítila závan ‚čehosi‘ a pak ze mě vylétl proud smíchu. Bez přestání jsem se smála asi 10 minut a křičela jsem: „Bože, to je euforie.“ Petr Piňos Kateřině pravděpodobně uvolnil zablokovanou čakru a teplota samozřejmě ustoupila.

Pohádka ze zámku
Další setkání s osudovým vedením andělské ruky poznala ve Vídni, kde myla nádobí, aby si vydělala peníze na vysněnou letenku do Kanady. A ve Vídni prožila přímo pohádkový příběh hodný snad jen Popelky: „Zamiloval se do mě sám pan Král a pozval mě k sobě na zámek.“ Ve skutečnosti Kateřina strávila tři roky po boku bohatého vídeňského obchodníka. Teprve po pár měsících společného soužití ale pochopila, proč se vlastně měli poznat. Když totiž „svému králi“ řekla, že její maminka se jmenovala Reichenbach, dozvěděla se, že zámeček, ve kterém spolu žili, kdysi pravděpodobně patřil rodu Reichenbachů! „Podívali jsme se na náš rodokmen a porovnali ho se starými listinami, které se našly na zámečku. To, že jsem jela do Vídně, určitě nebyla náhoda. Měla jsem se tam vrátit a něco si tam odžít.“ Vztah ale nakonec skončil, Kateřina se vrátila do Prahy a začala se více věnovat duchovním věcem. „Četla jsem, potkávala úžasné lidi a chodila na semináře.“

Poslední a zároveň nejvýznamnější andělská zkouška přišla ale až před několika lety: „Tehdy jsem zažila velkou osobní ránu. Prožívala jsem bolest, vyrovnávala se se ztrátou blízkého člověka. Plakala jsem, trápila se. Chtěla jsem nahlédnout do minulosti a dozvědět se, proč se mi to stalo. Tehdy mi několik ‚povolaných‘ vysvětlilo důvod našeho rozchodu. Nezávisle na sobě potvrdili existenci osoby, která ho svou negativní energií způsobila. A neudělala to poprvé, už mi ublížila i v minulém životě.“ To nejdůležitější, co během této zkoušky osudu měla Kateřina poznat, bylo, naučit se odpouštět. „Teprve když jsem se smířila s tím, že mám nechat věci plynout a musím se naučit přijímat i těžké věci, pochopila jsem, co mám udělat. Dokázala jsem odpustit.“

Rituál se svíčkou
Od té doby už Kateřina o existenci andělů nepochybuje. Věří, že všechno, co se děje, má svůj význam a smysl. Snaží se myslet pozitivně a přizpůsobovat se novým setkáním. „Každý večer, poté co dám dceru spát, cvičím hathajógu nebo relaxuji. Už sama poznám, co přesně mám který den dělat. Když cítím, že se potřebuji vyčistit, zapálím svíčku, v klidu si k ní sednu a minimálně patnáct minut se do ní bez mrknutí dívám.“ Oči prý po chvíli začnou slzet a tím se z těla vyplavují špatné věci. „Ty se potom v plamenu svíčky rozpouštějí. Techniku ale nemůžete dělat ve chvíli, kdy nejste v pohodě. Pak to funguje obráceně.“ Kateřina je ráda, že zjistila, že andělé existují. Díky nim a tomu, že umí pracovat s energií, si může v životě spoustu věcí ulehčit. „Rozhodně bych se ale na duchovnu nechtěla stát závislou. Nejvíc věřím sama sobě. K tomu jsem ale také musela dojít.“


(Kateřina Průchová, Style)

Deprese je chronický stav duševního rozpolcení, způsobený vlivem dlouhodobého přetěžování organismu různými stresory, především psychického charakteru. Projevů deprese je mnoho, od úzkosti, podrážděnosti, neurózy, zvýšeného svalového napětí, únavy, nesoustředěnosti až po psychické poruchy, paranoidní stavy a mnoho dalších vážnějších symptomů. Jedním z nejdůležitějších fyziologických projevů deprese, který má velký vliv na negativní pocity, je snížená tvorba pozitivních hormonů, především serotoninu. Bohužel vzhledem ke rychlejšímu tempu života a stále většímu množství psychické a fyzické zátěže, se kterou se řada lidí není schopna vyrovnat, trpí depresemi různého charakteru stále větší procento populace.

Jaja, dneska je přesně ten den, na který jsme se s holkama těšili už nějakou dobu, den, kterého jsem se tak trochu obávala. Je 8:00 a my už si postáváme před Sazkou. Byla jsem nervní i ze setkání s lidmi, přeci jenom jsem teď byla mírně odříznutá od světa (2 měsíce v nemocnici). Zimmer 483 jsem slyšela asi jen 2x, tak ještě před arénou jsem doháněla, co se dalo, abych se alespoň mohla “kývat“ do rytmu!
Každou chvíli se tam objevil jakýsi “Tom“ nebo “Bill“ a my jenom spekulovali, jestli je to kluk nebo holka.:-)
Pomalu ale jistě se to před arénou shromažďovalo, kolem 12 už tam bylo poměrně plno. Pěkně si z nás vystřelili, jako že bude autogramiáda, ale akorát chtěli odehnat lidi ode dveří. Nám stejně nikdo místečko nesebral, ale pak začala obvyklá mačkanice. Od jedný jsme se tam pěkně objímali s tyčí a naše žebra se pod tlakem ohýbaly! Po nepovedených pokusech fanynky zmást už jsme jen koukali na ručičky hodinek, kdy už nás pustí.
Kolem 4 se konečně rozhodli vehnat zvěř do arény, ale trošku jim nedocházelo, jak odstranit zábrany, když jsou ztraceny ve fanynkách….
Už jen chytit za ruce a běžet. Být to závody na čas, tak máme vyhráno. Když jsme zjistili, že utíkáme špatným směrem, došli jsme si v klidu na OO a letěli ke vchodu, než jsem ale našla lístek, který jsem hodila do spodu baťohu, chytla jsem pomalu hysterický záchvat z fanynek. Dole nás čekala další brána. Jen náhodou jsem si všimla, že ostatní mají zelenou pásku na ruce a já ne, což znamenalo procpání se davem dozadu a zpět. S baťohem na zádech nic moc, povím vám. Kdo ho měl taky, asi pochopí. Trošku si tam s námi zacvičili : “Sednout, kleknout, stoupnout, krok sem, krok tam…“ a po otevření se všichni jak střelení rozletěli. První řady utíkali, zbytek sekurity zastavili, jenže všichni popadali přes sebe. Když jsem viděla nad sebou jakousi kulatější pár holek, jak na mě pomalu ale jistě padají, promítl se mi pomalu život před očima….Už jsem měla černo před očima, nebýt mého ANDĚLA STRÁŽNÉHO, nevím, kde bych dneska ležela
Další překážka byla baťoh. Musel se chudák prostě zastavit v šatně, což nás zdrželo, ale my to už holt máme vždycky vymakaný!:-) Dádinka nám hlídala fleka, přesně pod výstupkem pódia napravo. Původně jsme chtěli nalevo k Tomovi, ale v tu chvíli každý místo takhle blízko bylo k nezahození!!!!
Pěkné 2 hodinky jsme se tam pěkně tlačili, až to bylo tady.
Tma, řev fanoušků……obvyklá světla z předchozího turné, pár not ze začátku minulých koncertů…Bodygárdi před náma stáli s jakýmsi stříbrným štítem…..holt dikobraz se nezapře, jelikož mu vlasy trčeli i přes kryt Tóny Über´s Ende rozeřvali naprosto každého.
Pokus o blahopřání Georgovi k narozeninám tak nějak nevyšlo, jak jsme chtěli, sotva nás asi slyšeli, protože Bill si mlel klidně dál, ach ten egoismus, nechtěl slyšet zpívat někoho jiného
Víc slyšet byla spíš řev než muzika kapely. Byl to úžasný koncert, plný překvapení, ale kdo už je někdy na živo poznal, věděl, že je chladnější, než oni dělají. Možná to bylo tím, že to byl první koncert turné Zimmer, ale ani se dvojčátka k sobě nepřiblížili a při In die Nacht se Billovi skoulela i slzička po tvářičce.
Nový pódium je dokonalý. Odrazy světel tomu dodávali akorát dokonalost, kor s těmahle čtyřma to bylo opravdu HEILIG!!
Písničkou In die Nacht, když byli jen ti dva těsně pře námi a koukali se pořád naším směrem, mě dostali doslova do kolen. Rette mich už tomu jenom dodalo třešničku na dort. Taky do té doby omdlelo jen na Tomově straně kolem 60 holek. Do konce koncert to stihlo ještě 10 dalších. Holky se nám činily
Trysk stříbrných lamet při An diner Seite koncertu dodal to nejkrásnější a nejtajemnější kouzlo. Jako vystřižené ze snu.
Rvačka o ručník a dušení fanynky už moc pro sen nebylo Každá z nás tří díky Locky a Teruschce ulovila kousek. Já si k tomu ulovila playlist, abych se mohla připravit do Ostravy
Jestli se mi potom podařilo ze sebe vydat hlásku, byla jsem machr. Mé hlasivky s žebry a plícemi odešli totiž někam na procházku. Měla bych je najít, než pojedu do Ostravy





Ostrava
Už se od úterka nemůžu dočkat. Do Ovy jsme přijeli už v pátek odpoledne k Teruschčiný babušce. Po obídku jsem se sebrali a běželi se podívat do města. Bylo nám jasné, že už tu kluci někde jsou….jasná cesta byla původně plánovaná k ČEZ Aréně na obhlídku a pak k hotelu. Nějak jsme to vzali zrovna k hotelu, kde stála černá dodávka s německou značkou. Naše ruce se tiskli k sobě, div nám kostičky nerupaly. Sedli jsme si tam na zábradlí a čekali zřejmě na boží smilování, že půjdou třeba alespoň ven nebo nám spadnou klíče od jejich pokoje před nohy….
Došli jsme si tradičně do Meka pro Latté a poseděli tam nějakou dobu. Nějaké fanynky stály ze strany pod okny, tak jsme se šly podívat, co se tam děje. Dlouho nic, až jsem v jednom okně uviděla někoho od nich z týmu, v zádech “Sakiho Pakiho“. Dokonce jako bysme slyšeli kluky, jak tam paří playstacion. Začali jsme do okna řvát cosi německy, ale odpověď nebyla jiná, než pohledy na nás, jak na totální blázny (řekla bych, oprávněné pohledy )
Dali jsme se do řeči s jedním jejich sekuriťákem, který šel náhodou kolem a on říkal, že kluci toho mají hodně, že už dneska ven nepůjdou a ptal se, jestli jdeme zítra na koncert, poradil nám, být tam docela brzo.
Kolem desáté jsem začala skuhrat zimou, tak jsme to zabalili.
Ráno jsme plánovali na devátou dorazit na místo. Po “menších“ komplikacích jsme tam dorazili asi tak ve čtvrt na jedenáct. Bylo to tak tak. Terusch jako obvykle potřebovala pipi machen, zatoulala se nám z druhé strany do arény, cestou na záchod potkala živícího se dikobrázka, který třísknul s vidličkou o talíř, když jí viděl. Dokonce si nakoukla i do tourbusu, kde prý byl děsný bordel…Na to, že jsme tam přišli docela pozdě, jsme chytli úplně nejlepší místo, první řada, což jsem říkala od začátku, že my se tam dostaneme, ať tam přijdeme v kolik chceme
Zastavil se tam u nás i ten jejich sekuriťák, co jsme se s ním včera bavili. Připadali jsme si najednou takoví důležitější Udělalo mi to děsnou radost, že si pamatoval
Jak se blížil čas otevření bran, byla jsem nervózní jak kuře před porážkou. Při vzpomínce na Prahu se mi zatmívalo před očima.
Vzhledem k úžasné organizaci se nikdo nepřizabil a doběhli jsme včas na krásný místo, teda krásný bylo, než začal koncert. Chtěli jsme si to shlídnout ještě z druhé strany (z leva, od Toma). To byla na jednu stranu velká chyba. Bylo sice nádherný vidět, jak za štítem stojí pěkně nervózní Bill, na kterým bylo vidět, jak si odpočítává začátek.
I když nás ostatní totálně utlačovali, že ani jedna z nás neměla daleko ke kolapsu, chtěla jsem se držet hesla “Leb die Sekunde“. Až na pár chvil se mi to podařilo. Konečně jsem viděla to, co mi v Praze chybělo. TWINCEST!!! Ne doslova, ale konečně se k sobě přiblížili. Heilig a In die Nacht zpíval Bill celé pro Toma, pořád se na sebe smáli, div se nedrželi za ruce, ale jak by pak Tom hrál na kytaru, že??:-)
Nejdojemnější okamžik celého koncertu- má oblíbená Vergessene Kinder…..Bill klečí na znaku TH na předním podiu a po pravé tváři se mu koulí černá slza, která mu rozmazává černou tužku a řasenku. Utrousily jsem slzu s ním.
To samé u In die Nacht, celou dobu se koukal na dvojčátko a dvojčátko zas na něj. To bylo tak dojemný….
Vzhledem ke kapele byl koncert o 100% lepší, i když na začátku nějak nehrála Tomovi kytara, ale rychle se vrátil zpátky a jako by nic se jelo dál. Teda až na menší Billovu poznámku.
Vzhledem k fanynkám, který nebyli schopné pochopení, že tam někdo přichází rychle o kyslík, které neudělali ani milimetrový krok pryč, který by nám ohromně ulevil….no, asi víte…
Po koncertě jsme dostali doporučení od dalšího známého sekuriťáčka, že si máme počkat před tourbusama, že budou odjíždět. Taky, že se vyplatilo, po asi hodinovým čekání se opravdu naskládali do busu a vyrazili. S kamerou si na nás pěkně posvítili a pohled na vřeštící, skákající fanynky musel být docela vtipný. Až z toho snad zahnuli na špatnou stranu, že se museli vracet
Šly jsme tedy na tramvaj, že pojedeme domu. Nějakou záhadou nám ale zrušili spoj, kterým jsme tam dopoledne dojeli, tak jsme museli jet něčím jiným a přestoupit. Přestup byl zrovna u Imperiálu, což byl hotel, kde kluci bydleli.
Otáčím se a koukám na hotel, jak kdyby se mi splnilo přání a opravdu tam stál jejich tourbus. Jeli si ještě sbalit a navečeřet. Stepovali jsme tam od asi hodinu a půl. Sledováním výtahu jsem si málem ani nevšimla, že vedle nás vyšel Gustav. Locky se za ním vrhla pro podpis, tak jsme se s holkama s ním vyfotili. Po delší době dorazilo kufrů, jak kdyby stěhovali celé Německo, po ještě delší době dorazil i Tom s Georgem. Z “psychických důvodů“ jsem si radši stoupla o krok dál a pro podpis se nehnala. Jen tiše pozorovala. Bez tak jsem slova schopná nebyla
Jako poslední musel samozřejmě vyjít unserer beste Singer I jako ostatní si to vyštrádoval v tepláčkách, aby se v busíku už nemuseli do postýlky převlíkat. Děsně to všem slušela! Jelikož si Bill musel holt vyjít jako poslední, nestíhali, tak rozdal pár podpisů a když se ho Locky ptala, jestli se s ním může vyfotit, Saky jí odstrčil se slovy “Keine Zeit“!!
Všichni seděli v buse, my nasedli do taxíku (za který ještě jednou moc děkuju, to byla záchrana!!!), chvíli to mohlo dokonce vypadat, že je sledujeme! (ne, že by mi to vadilo ), ale pak už jsme pádili směr Svinov.
To všechno, co se tam dělo nám nějak začalo docházet až později a ráno jsme zjistili, že se nám všem zdálo o tom samém!
Když jsme s Locky nasedli do vlaku směr Praha, všechno nám začalo docházet. Nejen při pohledu na naprosto dokonalý fotky, tak jak krajina plynula kolem, lítaly i vzpomínky.
Slzy se jen kutáleli jedna za druhou.
Pro nás tři to je tak velký zážitek v krátký době, že to budeme zpracovávat ještě asi nějakou tu dobu, ale už aby byl zase další koncík nebo něco. Chybí mi na konec i ten dav křičících fanynek a to tlačení a to mam na žebrech z toho i modřinu, že pomalu nemůžu spát. Miluju tuhle atmosféru, miluju tuhle muziku!!
Danke für alles, nicht nur den Jungs, aber meistens meinen Schatzien!! Danke, dass ich mit euch sein konnte!!! HEGGGGGGDL!! Eure Eve

Chojky lidičky, další krásná věcička k tomuhle stylu...zjistěte si svoje gotické jméno!!

Já jsem Bitter Beauty :-)

klikni
http://www.necroticobsession.com/gothname.html