Hopes die last

Zase je tu to hrozný krutý období...To období,kdy člověk spadne z oblak,tak nečekaně a přistane nohama pevně na zem..Na zem,do reality mezi zdepkovaný lidi,mezi lidi,který Ti nerozumí a nechtěj rozumět...Nejhorší je,když takhle dopadneš mezi nejbližší...Mezi ty,s kterýma se dělíš o střechu nad hlavou,střídáš se s nima v koupelně,scházíš se u stolu atd...Z oblak Tě cosi táhne za nohy k zemi...dumáš nad tím,co to je,až příjdeš na to,že Tě stáhl problém..problém,kterej Tě z prvopočátku za tu nohu sem tam škubl,ale já jsem si toho nevšímala a nechala se škubat...Jenže mě ten problém škubal čím dál tim víc a pořád víc až mě stáhl...Vždycky nechám věci zajít tak daleko a pak nevím,co s tím...co se týče toho problému doma,to už nezměním...s tátou prostě nevyjdu ať se snažím jakkoliv...Jen kvůli němu se tady semnou všichni hádají a já už nevím,co dál...netěšim se domu,netěšim se na to,že ho zase uvidim...chci pryč...zase přemejšlim nad kravinama...Ale jeden takovej problém mění člověka...Připadám si jak na bitevním poli...na poli,kde se rozpoutala válka mejch myšlenek,pocitů,emocí,snů a všeho...Tenhle boj jsem vzdala a jsem tak nějak psychicky poražená...Moje duše volá o pomoc,natahuje ruku,ale do prázdna...Všichni se otáčejí...dostala jsi se do toho sama,tak si zase najdi cestu ven...jenže je to jak bludiště...a ačkoliv tam bloudim už několik let,pořád jsem cestu ven nenašla...Spolehnout se sama na sebe je těžký,předem všechno vzdám i přes moji odvahu a sílu,spolehát na ostatní nechci...přemejšlim nad věcma,který jsou špatný,hodně špatný...snad nestáhne mě to až někam pod zem,někam na dno...snad vítězný prapor bude vlát na mé straně...