Čém tak začít... 27.Listopad 2008
Sedím tak u počítače a jen přemýšlím... Najednou je mi smutno nemám čas na kamarády jak jsem měla chybí mi strasně moc kánoistika a lidi z ní... Ty akce co jsme podnikaly na závodech a soustředěních... Chybí mi i škola nějak, teď.. Proty co to ještě neví já zkončila se školou pracuju jen, ale to od rána do večera.. nikdy sním o tom, že jednou bude všechno jako dřív nebudu mít takový problémy rodinný , co mám teď a pododně... kvůli rodině jsem obětovala všechno - vzdala školu, opustila kamarády a i částečně sport co mám ráda a kvůli, kterýmu jsem se tak nadžela.. Občas sedím doma a jen tak koukám na videa a fotky a vzpomínám jak krásný to se všema těma lidma bylo... Teď, když tohle píšu tak můžu říct mám práci, která mě baví šefbarmanka a pejska kterej mě zbžňuje jo jsou mu tři měsíce, ale jinak nic dál není, jen pár dalších krásných a nemoc dobrých vzpomínek... Plno lidí mě odsuzuje, kvůli tomu, že jsem přestala chodit do školy, ale to pochopí málo kdo... Já jsem holt schopná pro dobro mých sourozenců udělat cokoliv... Snad se budu mít nikdy dobře... A doufám, že snad nikdy zas uvidim na nějakým tom soustředění a bude to jako dřív aspoň na chvíli... Moc mi všichni chybíte vy víte kdo to je... Tak zas příště snad sem něco napíšu... jo čeština mi moc nešla tak se nedivte, když najdete chyby někdo... Možná jednou napíšu o svým životě knihu a vydělám na tom a možná taky ne...Ake jedno Vím můj příběh je na dlouho... napsal/a: Fucinka_007 01:05 | Link komentáře (0)
??????????? 10.Březen 2008
Je to strašně dlouhá doba kdy jsem sem psala neposled..... nikdy jsem nic sem nepsala ze svého života a dneska mám na to náladu nějak sem něco napsat.....
Ptaly jste se nikdy vy sami sebe co děláte v životě špatně?, Proč to tak muselo bejt?, Proč je život tak krutej?
Určitě ano tuhle otázku si snad za život položí každý člověk na této planetě. Buď z důvodu, že mu nikdo blízký odejde... nebo něco pokazí čeho pak lituje... každý dělá chybu buď je úmyslná nebo jen taková náhodná... ale chybama se člověk učí nemyslíte?
Já osobně jsem v životě udělala taky mnoho chyb, kterých jsem buď v tu chvíli litovala nebo, až za čas... Třeba zrada své nejlepší kamarádky, když se snikym bavíte a najednou vám z pusy vypadne to co jste nechtěly nebo neměly říkat, tak si to uvědomíte buď hned nebo pozdějim, ale mezi tím slyšelo párlidí co stálo o podál váš rozhovor a hned to běží dotyčné osobě zdělit, aby vám to u ní co nejlíp zavařil... V tu chvíli dotyčná osoba slyšela verzy svědka k vám přiběhne a začne na vás řvát co jste si to dovolila nikomu říct, nenechá vás ani domluvit a naštve se na vás a odejde .... asi tak v nejlepší případě týden s vámy nemluví a co děláte vy za ten týden? snažíte se jí přesvědčit, že to tak není.... v některých případech jestliže je to moc dobrá kamarádka tak vám uvěří, ale v těch horších případech vám nikdy neodpustí... taky jsem si několikrát položila otázku, proč to tak muselo bejt, proč se to slato.... Na něco jsem našla odpoveď a na pár věcí ne.. třeba když někoho blízkého ztratíte tak to je jasný všichni jsme se narodily proto, aby jsme žili nějakou dobu a pak odešli pryč z tohohle světa... ale pár věcí se nedá pochopit třeba když, se do nikoho zamilujete a pak se s ním rozejdete pokládáte si otázku "co jsem udělal(a) špatně?", "muselo se to tak stát?", "byl to osud?" nebo v tom bylo něco jinýho? na tyhle otázky si buď odpovíme sami nebo nám zůstanou nezodpovězeny navždy.. Ale já jsem si zapamatovala takovejch pár menší ponaučení....
Citům v životě se nedá poručit i kdyby jste sebevíc chtěli tak to nejde...
Neodsuzujte člověka proto jak vypadá, ale važte si ho proto jaký je...
Za život poznáme i kdyby jsme nechtěli lásku, smrt, zklamání, nevěřu , ponížení a mnoho dalších věcí, které nám nejsou moc příjemné....
Všechny hezky vzpomínky jednou končí a do neznáma odchází...
K nikomu se neobracej zády a vždy mu podej pomocnou ruku, když to potřebuje.. nikdy nevíš, kdy jí budeš potřebovat ty sám....
napsal/a: Fucinka_007 00:02 | Link komentáře (0)strach slohovka..... 18.Leden 2007
Lidský život je plný emocí a jejich projevů. Myslím si, že k nim patří i strach. Na světě existuje tolik věcí a situací, že snad nelze nalézt člověka, který by se ničeho nebál. Pokud někdo tvrdí, že se ničeho nebojí a chvástá se svou nebojácností, tak podle mě má pouze obavu si svůj strach přiznat. Takové lidi nemám ráda, vždyť bát se je naprosto přirozená věc, tak proč o tom nemluvit?
Většinou se bojíme něčeho nového, nepoznaného, s čím nemáme zkušenost. Je ale běžné bát se situace, se kterou už zkušenost máme, kterou jsme si prožili, ale zanechala v nás ne příliš pozitivní vzpomínky. Na každém kroku na nás doslova číhá něco, co v nás vyvolává to zvláštní chvění, abnormálně rychlý tlukot srdce a hlavu plnou myšlenek. Jít dál a překonat to? Překonat sebe? Nebo utéct a schovat se do bezpečí? To jsou v danou chvíli otázky, na které je velmi těžké si správně odpovědět. Musíme si uvědomit, jaké důsledky bude mít naše řešení.
To, jak se člověk zachová, se nejspíš odvíjí od jeho povahy. Lidé jsou různí, někomu stačí, když od strachu uteče a nezajímá ho, že útěk nic neřeší. Tohle řešení se mi nelíbí, v podstatě to ani řešení není. Dříve nebo později se problém vrátí a my zase budeme plni strachu, plni otázek. A znovu utečeme? Opět to odsuneme na později? To ne, to opravdu není můj způsob. Nerada se vzdávám nebo utíkám, raději se snažím překonat to.
Snad každý den je přede mnou nějaká situace, ze které mám strach. Bojím se vstoupit do místnosti plné lidí, mluvit před větším publikem nebo se jen třeba někoho na něco zeptat. Chvěji se, třepe se mi hlas, ale po prvních slovech, po pár větách se vše uvolní a najednou je strach za mnou. Miluji ten pocit, když něco překonám, když překonám sama sebe. Jsem plná radosti a nakonec si uvědomuji, že to vůbec nic nebylo. To je ten hlavní důvod, proč před problémy neutíkám. Je to kvůli tomu osvobozujícímu pocitu, který potom následuje.
Existují ale situace a hranice, které bychom asi překonávat neměli. Myslím tím různé fóbie. Takový strach má člověk v sobě pevně zafixovaný a jeho překonávání by třeba mohlo mít nepříjemné důsledky. Některé aktivity jsou ale opravdu smrtelně nebezpečné a takové hazardování se mi vážně nelíbí.
Myslím, že lidé by se měli snažit svůj strach překonávat, už jen kvůli tomu osvobozujícímu pocitu, ale určitě bychom se neměli přeceňovat a uvědomovat si hranice svých možností.
napsal/a: Fucinka_007 19:11 | Link komentáře (0)
Sebevražda poslední krok? slohovka..... 28.Prosinec 2006
Nad tímhle tématem jsem ani moc nepřemýšlela..Je to asi tím, že mi to je hodně blízké.. Nikdo to tu nemáme lehký, každý máme občas poci že po smrti by bylo líp!!! Ale proč to končit v tak mladém věku.... ano nejsem ta pravá osoba která by vám na to měla odpovídat!! Ale můžu vám říct co mi řekli přátelé..... ,,Zkoncovat ze životem to udělá jen srab!! A né ty!! " Nevím jestli měli pravdu ne bo ne.. Ale co člověk se má pokusit žít dál a užívat si života.. i když ví , že určitý věci , už nikdy v životě nezpraví... třeba moje problémy s mim posraným životem , ale i co se dá dělat.. už nic.. to jsem si měla rozmyslet dřív... tohle zatim poslední věta za dnešek v mém deníku... Jsem ráda, že mám lidi, kteří se mi snaží pomoct a maj mě rádi.... napsal/a: Fucinka_007 21:54 | Link komentáře (0)
Nikdo se nás neptal jestli se vůbec chceme narodit,ale každej nám říká jak ten život máme žít.Nikdo se nás neptal jestli chceme na tenhle svět,ale každej nám pořád něco přikazuje,radí nám...Každej má problémy někdo menši někdo větší...Někdo to na sobě nedává znát a užírá se vevnitř,přetvařuje se před ostatníma a dává najevo,že je v pohodě.Ale někdo to prostě nedokáže skrývat,užírá se vevnitř,ale i zvenku...Obě ,,skupiny" čas od času napadnou myšlenky o sebevraždě.Někdo nad tim ,,jen"přemejšlí,ale někdo je to schopen udělat.Ti nejbližší lidi se snaží toho člověka zastavit,říkají mu věci typu,,že to není řešení,že to dělaj jen slaboši..." atd.Ale má to cenu se jen trápit,lítat pořád v depresích,užírat se???Jasně,určitě jsou i světlý stránky,ale vždycky se něco pokazí a všechno začína od znovu...Pořád ten samej kolotoč...
napsal/a: Fucinka_007 21:41 | Link komentáře (0)
Záhadná postava zachumlaná v hnědém splývavém kabátu jde nocí vstříc smutným vločkám sněhu. Jsou všude. Překrývají koberec trávy, stromy, město i vzpomínky. Zastaví se na místě, které se jí díky okolnostem vrývá hluboko pod kůži. Přišla sama. Zvláštní nezvyk. Dlouhé blond vlasy poletují kolem obličeje a lepí se jí na tváře. Neobtěžuje se je odhrnout prokřehlou rukou. Je jí to tak nějak jedno. Proč sem vůbec chodila? Na nebi není vidět jediná hvězda. Je zamračené, jako by bylo vševědoucí. Jako by si mohlo sáhnout pro odpověď, až na dno jejího srdce. Jako by mohlo vidět němý film, který si pořád dokola promítá v hlavě. Kolečko bláznů, které nemá konce. Nevnímá nic jiného,snad jen trochu vítr, chlad a jakousi tajemnou atmosféru, která se vznáší všude kolem. Vdechuje ji a zmocňuje se ji neurčitý vnitřní neklid. Je tu sama, nápadná. A přesto by ji nikdo neviděl. Možná je neviditelná. Možná se pohybuje v jiné dimenzi. Možná se prostě ztrácí v temnotě. Světlo ji stejně vždycky jenom bodalo do očí. Holka, která měla pocit, že jí narostla křídla. Že se na nich může vznést nad západ slunce, nad svůj život, nad povahu, kterou někdy tak strašně nenávidí. Udělala to. Poznala, jaké je to letět. Měla pocit, že nic nemůže být lepší. Nebe se otevře a už navždycky nad ní bude bdít nepatrně vlažná zář, zahodí svůj smutek, svůj strach i svojí rozbitost, pocit, že se rozsypala jako neúplná mozaika, jako roztříštěné sklo. Zaváže si svoje pořezané ruce, vytáhne poslední střípky z dlaní a snad jí s tím někdo dokonce pomůže. Přestane se schovávat. Přestane dělat, že nevidí a neslyší. Konečně zvedne hlavu. Postaví se čelem všemu, co jí přijde do cesty. A bude ta, kdo hraje. Všechno překoná. Rupne jí v bedně a bude zas taková, jaká vždycky chtěla být. Přesně taková, jaká by mohla být, kdyby jí neruplo v bedně špatným směrem. Kdyby nebyla radši sama a neměla chuť všechny poslat pryč. Už je to zpátky. Zpátky po tom, co poslal někdo pryč ji. Po tom, co odešla a čekala, jestli půjde aspoň někdo za ní. A jak si tak rozráží cestu tou svou nepatrně vlažnou září, najednou zjišťuje, že je studená. Že šlehá po holých ramenech. Že kapky, co stékají po tvářích nejsou déšť. A že ten, kdo dochází, není ona. Role se vyměnily. Teď čeká, co se stane. Jestli se nohy přece jen rozběhnou nebo jestli zůstanou zarostlé v dlažebních kostkách. Jestli někdo uslyší její němý výkřik, její volání o pomoc. Jestli někdo uslyší to, co nechce, aby kdokoliv slyšel. Jestli to uslyší ten stín, co se pomalu plíží pryč a odplouvá jí ze života….. mívala pocit, že našla své místo. Kdysi. Stala se cizinkou, která nikam nepatří, nikam nesměřuje. Nebylo to poprvé. Ale poprvé jí to začalo vadit. Chtěla se tomu postavit. Chtěla vyhrát, jenom nevěděla, jak to udělat. Nedívala se a neposlouchala. Připadalo jí, že si už tolik nerozumí. Nepoznávala je. Nevěděla, kam se podělo všechno to přátelství a všechna důvěra, láska… Ze zoufalosti se stal smutek nad rozlitým mlékem a ze smutku lhostejnost. Beztak si všechno plánovala jinak. K čertu tím. Ničím a nikým si nebyla jistá. Ani sama sebou. Neznala nikoho a nikdo neznal ji. skoro. Když jí někdo ublížil, dostal druhou šanci. Dal někdo druhou šanci jí? Nebo aspoň první? Nepamatuje se. Je to tak dávno…….Jako by byla z úplně z jiného světa. Třeba je. Jako by se to všechno dělo někomu jinému a ona se na to jen s velké dálky dívala. Nechápala. Je jí zima. Všechno je najednou tak jasné a ona pořád ničemu nerozumí. Je úplně bezmocná. Ztracená. Zase ten prázdný pocit rezignace... Něco se zlomilo.Podrážky bot tak směšně kloužou po těch zatracených studených schodech. Schodech do nebe, dalo by se říct.Před zavřenýma očima jí neproběhl celý život. Jediné, co viděla, byl ten odcházející stín. stín, který nebýval stínem, ale její hvězdou. Všechno ozařoval a měla pocit, že je ta nejdůležitější bytost ze všech. Úsměv, radost, štěstí a nic víc. Jen jasné hřejivé světlo, ale to už je pryč. Zbyly jen oči zalepené hvězdným prachem.Třeba jednou, jak už to bývá, hvězda spadla. Neví. Prostě najednou zhasla. A i kdyby viděla její pád, nic by si nepřála. Nevěřila by. Pád. Jak neuvěřitelně to zní. Ale stalo se. Je jí zima. A teď leží tady dole. Zpátky na zemi, kam patří. Z výšek se jí vždycky točila hlava. A i když zahodila svůj strach, nepovedlo se. Hlava se točit nepřestala. Naopak.Když chtěla zahodit všechnu tu nejistotu, všechny pochyby a všechno vrátit zpátky... Chtěla zastavit čas i odcházející stín... Nepodařilo se. Nedokázala to. Snad se dost nesnažila. Snad ji něco strhlo, snad zakopla... A tak se nebe nakonec přece jen otevřelo. Nepatrně vlažná zář se rozprostřela nad bezvládným tělem holky, která snad kdysi měla křídla. Patrně zapomněla, že už je nemá. Chtěla si zavázat pořezané ruce, vytáhnout poslední střípky z dlaní a zase se zvednout, jako už tolikrát. Ale najednou už to nejde. Rány, které si způsobila sama,se nikdy nehojí…
napsal/a: Fucinka_007 21:32 | Link komentáře (0)
