Záhadná postava zachumlaná v hnědém splývavém kabátu jde nocí vstříc smutným vločkám sněhu. Jsou všude. Překrývají koberec trávy, stromy, město i vzpomínky. Zastaví se na místě, které se jí díky okolnostem vrývá hluboko pod kůži. Přišla sama. Zvláštní nezvyk. Dlouhé blond vlasy poletují kolem obličeje a lepí se jí na tváře. Neobtěžuje se je odhrnout prokřehlou rukou. Je jí to tak nějak jedno. Proč sem vůbec chodila? Na nebi není vidět jediná hvězda. Je zamračené, jako by bylo vševědoucí. Jako by si mohlo sáhnout pro odpověď, až na dno jejího srdce. Jako by mohlo vidět němý film, který si pořád dokola promítá v hlavě. Kolečko bláznů, které nemá konce. Nevnímá nic jiného,snad jen trochu vítr, chlad a jakousi tajemnou atmosféru, která se vznáší všude kolem. Vdechuje ji a zmocňuje se ji neurčitý vnitřní neklid. Je tu sama, nápadná. A přesto by ji nikdo neviděl. Možná je neviditelná. Možná se pohybuje v jiné dimenzi. Možná se prostě ztrácí v temnotě. Světlo ji stejně vždycky jenom bodalo do očí. Holka, která měla pocit, že jí narostla křídla. Že se na nich může vznést nad západ slunce, nad svůj život, nad povahu, kterou někdy tak strašně nenávidí. Udělala to. Poznala, jaké je to letět. Měla pocit, že nic nemůže být lepší. Nebe se otevře a už navždycky nad ní bude bdít nepatrně vlažná zář, zahodí svůj smutek, svůj strach i svojí rozbitost, pocit, že se rozsypala jako neúplná mozaika, jako roztříštěné sklo. Zaváže si svoje pořezané ruce, vytáhne poslední střípky z dlaní a snad jí s tím někdo dokonce pomůže. Přestane se schovávat. Přestane dělat, že nevidí a neslyší. Konečně zvedne hlavu. Postaví se čelem všemu, co jí přijde do cesty. A bude ta, kdo hraje. Všechno překoná. Rupne jí v bedně a bude zas taková, jaká vždycky chtěla být. Přesně taková, jaká by mohla být, kdyby jí neruplo v bedně špatným směrem. Kdyby nebyla radši sama a neměla chuť všechny poslat pryč. Už je to zpátky. Zpátky po tom, co poslal někdo pryč ji. Po tom, co odešla a čekala, jestli půjde aspoň někdo za ní. A jak si tak rozráží cestu tou svou nepatrně vlažnou září, najednou zjišťuje, že je studená. Že šlehá po holých ramenech. Že kapky, co stékají po tvářích nejsou déšť. A že ten, kdo dochází, není ona. Role se vyměnily. Teď čeká, co se stane. Jestli se nohy přece jen rozběhnou nebo jestli zůstanou zarostlé v dlažebních kostkách. Jestli někdo uslyší její němý výkřik, její volání o pomoc. Jestli někdo uslyší to, co nechce, aby kdokoliv slyšel. Jestli to uslyší ten stín, co se pomalu plíží pryč a odplouvá jí ze života….. mívala pocit, že našla své místo. Kdysi. Stala se cizinkou, která nikam nepatří, nikam nesměřuje. Nebylo to poprvé. Ale poprvé jí to začalo vadit. Chtěla se tomu postavit. Chtěla vyhrát, jenom nevěděla, jak to udělat. Nedívala se a neposlouchala. Připadalo jí, že si už tolik nerozumí. Nepoznávala je. Nevěděla, kam se podělo všechno to přátelství a všechna důvěra, láska… Ze zoufalosti se stal smutek nad rozlitým mlékem a ze smutku lhostejnost. Beztak si všechno plánovala jinak. K čertu tím. Ničím a nikým si nebyla jistá. Ani sama sebou. Neznala nikoho a nikdo neznal ji. skoro. Když jí někdo ublížil, dostal druhou šanci. Dal někdo druhou šanci jí? Nebo aspoň první? Nepamatuje se. Je to tak dávno…….Jako by byla z úplně z jiného světa. Třeba je. Jako by se to všechno dělo někomu jinému a ona se na to jen s velké dálky dívala. Nechápala. Je jí zima. Všechno je najednou tak jasné a ona pořád ničemu nerozumí. Je úplně bezmocná. Ztracená. Zase ten prázdný pocit rezignace... Něco se zlomilo.Podrážky bot tak směšně kloužou po těch zatracených studených schodech. Schodech do nebe, dalo by se říct.Před zavřenýma očima jí neproběhl celý život. Jediné, co viděla, byl ten odcházející stín. stín, který nebýval stínem, ale její hvězdou. Všechno ozařoval a měla pocit, že je ta nejdůležitější bytost ze všech. Úsměv, radost, štěstí a nic víc. Jen jasné hřejivé světlo, ale to už je pryč. Zbyly jen oči zalepené hvězdným prachem.Třeba jednou, jak už to bývá, hvězda spadla. Neví. Prostě najednou zhasla. A i kdyby viděla její pád, nic by si nepřála. Nevěřila by. Pád. Jak neuvěřitelně to zní. Ale stalo se. Je jí zima. A teď leží tady dole. Zpátky na zemi, kam patří. Z výšek se jí vždycky točila hlava. A i když zahodila svůj strach, nepovedlo se. Hlava se točit nepřestala. Naopak.Když chtěla zahodit všechnu tu nejistotu, všechny pochyby a všechno vrátit zpátky... Chtěla zastavit čas i odcházející stín... Nepodařilo se. Nedokázala to. Snad se dost nesnažila. Snad ji něco strhlo, snad zakopla... A tak se nebe nakonec přece jen otevřelo. Nepatrně vlažná zář se rozprostřela nad bezvládným tělem holky, která snad kdysi měla křídla. Patrně zapomněla, že už je nemá. Chtěla si zavázat pořezané ruce, vytáhnout poslední střípky z dlaní a zase se zvednout, jako už tolikrát. Ale najednou už to nejde. Rány, které si způsobila sama,se nikdy nehojí…
napsal/a: Fucinka_007 21:32 | Link
