no tak tady taková starší básnička....
Jsem neprobádaná oblast s duší černou,
Než temnota mě ovládla byla jsem jemnou,
Jemnou mladou a hodnou dívkou,
Teď chodím po domě s nabroušenou dýkou.
Zatoužila jsem po lásce, však ta mě zabila,
Láskou zklamaná, zbraň jsem nabila.
Teď jest nabitá a čeká, jen vystřelit,
Pěsti jsou sevřené, chtějí se bít.
Lásce se bráním, nepustím ji k tělu,
Jen se ke mně přiblíží, hrnu se k dělu.
Byl to ubožák, kluk bez srdce a pochopení...
Už dávno mojí láskou není!
A však nikoho jsem takto nemilovala,
Má láska zaslepila mi oči,
Ty jeho bych s radostí vyklovala...
Vzpomínám, jak se se mnou svět točil,
Když hladil mě po tváři a ruce se spojily,
Ale teď už nikdy! Naše cesty se rozpojily.
Jak bolestná je u svého konce láska,
Hojivá a slastná je přes oči páska,
Špunty do uší, jídlo do pusy,
Nevidět, neslyšet všechny ty hnusy...
Střetneme se zase až slunce zem políbí,
Zvolám „ ó pane, již připravena jsem,
Nechť začne můj boj nic mi již nechybí!“
Nebe ohňem vzplane, zrudne má zem,
Ty octneš se předemnou, nahý a ubohý,
Já nešetřím nikoho, kdo mařil mi plány.
Nechť můj pán rozhodne, jak velký trest tě čeká,
Než rozsudek padne, ruka mi těká.
Pán už rozhodl, přesně podle mých představ,
Nahý a ubohý se mi tváří v tvář postav!
Má zbraň jest stále nabitá, a pěst pevně spjatá...
Kolik slz na polštáři, kolik bezesných nocí,
Často mě přemáhá bezmocný pocit,
Ale nyní je to jiné, ty mě pros o odpuštění!
Ne, žádné není, budu nemilosrdná ti paní:
Ty topíš se v mých bezedných očích,
Topíš se ve vlastních smrdutých močích,
Strach zasáhl tě celého, ruce se třesou,
Bledý se vidíš, jak tě odnesou,
Smrtelně se bojíš mé temné moci,
Chtěl by ses probudit z černé noci,
Ale na to jsi měl myslet dřív,
Než zkřížils mi cestu,
nemusel jsi ani moc dřít,
aby utopils mě v těstu,
o to víc budeš trpět!
Nadlidskou bolestí úpět,
Házet svým bezvládným tělem,
Ovládaný mou nekonečnou mocí,
V kočáru veze mě můj bezhlavý kočí.
Již brzy! Smrt zalije tě!
Oznámím ti předem: „ vysaje tě!“
Krev mu chutná a má rád křik,
Zakousne, vypije, nestihneš ani tik.
Kraj postihlo ticho,
Nekonečné a krásné,
Myslím tiše na svou dokonalou pomstu...
Trpěl snad moc? Ticho odpoví mi: Ne!
Cítím se bezpečně jako nikdy předtím,
Pak ale zahlédnu jeho černočerný stín.
Však hned oddechnu si,
Už je to za mnou
A na vždy odejdu se svou laskavou tmou...
