Rozhodnutí těžší než netěžší kov,

Mé myšlení delší, než nejdelší lov.

Mít tě? Či nemít?

Nenávidět, či milovat?

Má neslušnost mě nutí žalovat...

Žalovat na sebe samou:

Já prodírala se temnou tmou

A nechala se nakazit temnotou.

Duši mám temější než satan srdce své,

Ty jsi chtěl, aby mé rty byly navždy tvé.

A však ony neuposlechly,

Ani nechtěly!

Jiným se bez přemlouvání oddaly!

Jak zlé jsou mé bezcitné rty,

A pak nepředstavitelně zlé jsou mé sny...

A teď ty – v očekávání přisedneš si ke mě.

Já...vážně, snažila jsem se ti to říct jemně.

Ale...ach, zase ty proklaté bezcitné rty,

Popisovaly všechny jeho doteky.

Tvé oči zalil smutek a tekl ti i po tváři,

Tvé oči zalila krev, už nezáří...