Na pustém ostrově žil starý poustevník velmi slavný pro svou víru vBoha. Každého dne zrána připlouvala z pevniny děvečka od krav a vozilamu mléko, chléb a sýr. Jednoho dne dívka nepřijela. Nazítří seomlouvala, že člun se jí rozbil a musela ho spravit. Poustevník serozzlobil:

"Ó, malověrná!" obořil se na zděšené děvče. "Cožnevíš, že ten, kdo doopravdy věří, může jít po vodě suchou nohou, stačímu se pomodlit? A ty máš tak málo víry, že mě necháš o hladu jen proto,že musíš mít člun?"

Děvečka se zastyděla. od toho dne už nikdy svou návštěvu nevynechala.

"Díkza vaši dobrou radu, Otče," řekla jednou skromně. "Od té doby, cochodím po vodě suchou nohou jen s modlitbou na rtech, jsem všude mnohemrychleji."

Poustevníka zamrazilo. Vůbec nechápal, že by prostéděvče od krav, které nikdy nepřečetlo svatou knihu, netrápilo tělopůstem a kdoví jak hříšně žilo, dovedlo takové zázraky. Rozhodl se, žeto musí vidět. Šel doprovodit dívku na břeh a vskutku! Děvečka sepomodlila, vstoupila na hřbet první vlny a rozběhla se mořem suchounohou - lehce, jako když srnka běží po louce.

Poustevníkovi serozbušilo srdce závistí. Když to umí ona, řekl si v duchu, jak by tonesvedl takový velký světec jako já! Podkasal si roucho a s hlasitýmmumláním modliteb vběhl do moře. Ale vlny ho popadly a smýkly jím až nadno. Poustevník ječel a nedůstojně prskal vodu, až se nad ním děvčeslitovalo a se smíchem ho z moře vytáhlo.

"Jak je to možné?"bědoval on a vytřásal si mořské řasy z uší. "Proč já, tak pověstný svouvelkou vírou, nesvedu to, co holka z kravína?"

"Vaše víra, Otče,asi nebude tak velká!" usmálo se děvče. "Vždyť jste si pořádně vykasalroucho, abyste si ho nenamočil. Kdybyste opravdu věřil, že s modlitboupůjdete po moři suchou nohou, nebylo by vás to vůbec napadlo!"