Sice už je to skoro týden, kdy ji mám za sebou, abych se ale dostala k tomu o tom něco sepsat, to se mi poštěstilo až dnes.

Abych začala tím, jak to probíhalo.Svaťák byl v pohodě. Prvních pět pracovních dní jsem se snažila učit,ovšem nemohu se nepřiznat, že svůj limit minimálně deseti otázek na denjsem jaksi nesplnila. Prostě to nešlo. Vydržela jsem se učit tak čtyřihodiny denně, avšak potom už má koncentrace prudce klesala a do méhlavy už se nechtělo nic dalšího vejít. V pátek jsem učení ledabyleatakovala a vydala se do hospody. Měl přijet Krajfíno, ale bohužel,nikde po něm ani vidu ani slechu. Teprve v sobotu mi psal, že přijede astavil se pro mě. Šli jsme opět kam jinam než do hospody. Jenomže jábez peněz, a tak byla alespoň tak hodnej a útratu mi zaplatil. Celouneděli jsem potom strávili v posteli a když odjel, chytla mě nečekanádeprese. Hůř mi snad kromě těch opravdovejch depresí v životě nebylo.Tohle byla směsice existenčního strachu, úzkosti, stresu a provinění.Hold, nestihla jsem za poslední tři dny už vůbec nic. V pondělí ránojsem jela s taťkou do Liberce na obhajoby praktickejch maturit. Jen mětam hodil a zase jel domů. Třásla jsem se jako osika a když na mě poněkolika hodinách přišla konečně řada, myslela jsem, že se sesypu.Nebyla jsem schopna skoro nic říct (což není s mojí sociální fobií zfleku nic neobvyklého), navíc se mi klepaly ruce víc než po absťáku arozložit svoje návrhy na stůl před nespočet zvědavých učitelů pro měpředstavovalo nadlidský výkon. Ve třídě, kde seděla komise, jsem zevšech spolužáků strávila snad nejmíň času. Jen jsem tam vlezla a za párminut už jsem byla zase venku. Ovšem, měla jsem to konečně za sebou, atak jsem mohla jet znovu otočkou domů. Do Dvora jsem z Liberce dorazilajako vždy za 2 hodiny. Ve 4 odpoledně mě na nádraží vyzvednul tatík ajá se jela domů novu učit. Zbytek učení jsem ještě měla na úterek a dovlaku.

Jako naschvál se mi ozval Míra s tím,že u něj budu moct bejt, ale ne sama, nýbrž s jeho novou slečnou,kterou si k sobě nastěhoval. Jako bych mu před tím nevyprávěla o svejchproblémech s lidma, absolutně je neakceptoval a na všechno zapomněl.Říkala jsem si, co by mu udělal ten jeden den? Ale ne, prostě měpostavil před hotovou věc a Pájo, přežij to! Ale hodlala jsem tonenechat jen tak, a tak jsem se vzepřela. Chápu, že chce mít svůjvlastní život, a že se nebude omezovat na mě, jakožto na kamarádku,která s nim nechce mít nic vážnýho, a tudíž si chce najít slečnu, kterámu dokáže dát krom přátelství i něco víc. Ale že jsme byli domluvenýsnad měsíc nebo dva dopředu, že u něj ten tejden, kdy budu mítmaturitu, budu sama, to už mu jaksi asi nedocvaklo a tím mě šíleněnaštval. Ať si teda dělá, co chce, ale já mu to žrát nebudu, rozhodlajsem se. Díky bohu se mi ozval ještě jeden kamarád a v ten samý den,kdy mi to Míra takhle zavařil, jsem se domluvila s ním. Aby toho alenebylo málo, nebyl on ve svém bytě taktéž sám, nýbrž tam měl místo sebesvého kamaráda, kterého jsem v životě taky neviděla. Tak co teď?Nakonec jsem ale přeci jen vsadila na Michala, kde jsem měla možnostspát alespoň v samostatné ložnici a ne s cizí holkou v posteli. Navíc,naštvanost na Míru taky byla při rozhodování na místě. A tak bylorozhodnuto.

V úterý večer jsem se tedy opěttrmácela vlakem do Liberce. V Železném Brodě, kde se vždycky křižujívlaky, naproti mně jela Pája Koucká. Spolužačka ze třídy. Ta už mělamaturitu neúspěšně za sebou. Rupla z angliny. Tak jsme tam na sebenaproti sobě koukaly z okýnka a posunkama jsme se snažily prohodit pár"slov". Pak se vlak znovu rozjel a každá znás opačným směrem mířila zatím "svým". V Liberci mě přepadnul opět ten divý pocit, kdy mi děláproblém pohybovat se i po ulici, jaká je ve mě úzkost z lidí. Snažilajsem se najít Michalův byt, což se mi podle jeho předešlých instrukcípodařilo prakticky nahned, a tak bylo přede mnou seznámení se s jehokamarádem. No, šlo to celkem hladce. Poměrně brzy už jsem byla zalezláv Michalově ložnici a učila se ještě angličtinu. Poprvé za celejsvaťák! Druhý den se mi to k mému štěstí také skvěle vyplatilo, protožejsem si vytáhla právě jednu z těch jediných čtyř otázek, které jsem seučila. Díky bohu alespoň to. Ale to bych předbíhala!

Po probdělé noci, kdy se mi sice krásněleželo (postel byla vskutku pohodlná), ale nedařilo se mi usnout, tedynastal den D a moje maturitní zkouška byla tu. Michalův kamarád měochotně hodil autem až před školu, kde už s tatínkem seděla MartinaPanchártková. Přisedla jsem si k nim do auta a ještě, než přišli prvníučitelé a byla nám odemčena škola, jsme nervózně klábosily o tom, conás čeká. Kupodivu mi bylo mnohem lépe než v pondělí při těchobhajobách a cítila jsem se naprosto skvěle. Šla jsem na řadu jakoprvní a k mému štěstí jsem si hned k mému překvapení vytáhla z dějin tunejjednodušší otázku - pravěk. Protože jsem se ho učila, přednesla jsemtam o něm vše, co se dalo a "těšila" jsem se na druhou zkoušku - načeštinu. Při té jsem si vytáhla klasicismus, osvícenství apředrománskou literaturu. O tom všem jsem věděla absolutně kulový, alealespoň na čtyřku jsem to ukecala díky nejlepší písemný maturitě zetřídy a díky gramatice, která pro mě byla už jen jednohubka na konec.Po češtině přišla ta slavná angličtina a moje téma Shopping. Martina mipak říkala, že se tam paní Hadrabová málem rozbrečela, protože minevěřila, že to udělám. Ona jediná věděla, jaký mám problémy s mluveníma hlavně v angličtině. Povedlo se mi to krásně. Už jsem si myslela, žeto mám v kapse. Všechno probíhalo téměř dokonale, byla jsem klidná avyrovnaná a připravená si na posledním předmětu - technologii -vylosovat jednu z otázek, co jsem se učila. Celou dobu jsem sepozitivně podporovala a prováděla autosugesci. Jenomže můj sen sezbortil hned v první vteřině, kdy jsem otočila to odporný chlupatýkolečko s číslem 17. Moderní techniky tisku a vektorová grafika. Někdoby si mohl klepat na čelo, že nic jednoduššího už jsem si vylosovatnemohla. Moji favoriti byly bohužel ale úplně jiné otázky a tohle takpro mě najednou představovalo krach. Úplná španělská vesnice. Mozekoffline. Komunikace nulová.

Ačkoliv můžu pochválit učitele, že setam ze mě snažili vydolovat, co šlo, bylo to marný. A tak jsem sialespoň prožila klasickou chvilku beznaděje, kdy se vám svět zhroutíjen kvůli jediný blbý otázce. Bylo po všem. Konečné vyhlášení tedynakonec znělo: neprospěla. A tak jsem se musela tu špatnou novinuoznámit doma. To pro mě bylo nejhorší.

Nakonec jsem v klidu přežila i tohlevšechno. Nakonec jsem ani nebyla zklamaná, zničená, uplakaná nebopřipadající si naprosto zbytečně. Nestydím se za to, protože znám svénedostatky, vím, že jsem se nepřipravovala tak dokonale, jak jsem měla.Vím, že jsem radši strávila víkend s Lukášem než s učením. Ale to, comě zklamalo byl fakt, že technologii jsem uměla téměř celou. Že právětohle byl předmět, u něhož by člověk nečekal, že rupne, když užzvládnul i ty horší předměty. Že právě tohle bude ta chvíle, kterározhodne o neúspěchu. Bohužel, ale stalo se. Takže, adios amigos….aťžije září.