Co je to cit - svoboda ducha?

Pro co mám žít, když doba je hluchá?

Co je to láska, kam míří můj osud?

Když jenom temno já zažila dosud.

Chtěla bych dlaň hladit zas jeho,

Nechat se hřát voňavou něhou.

A přitom slz v očích na krajíčku,

Utichá život můj pomaličku.

Možná….aneb balada na můj problém

Možná je má hlava jen na vlastní slova skoupá,

Možná že se mysl ráda na provaze houpá.

Možná, že jen názor tiše v koutku mozku konejší,

Že je přeci strach nad vším mezilidským silnější.

Míti jazyk v puse, v krku hlasivky a přec,

V ústech polklá slova, i když nechutná má řeč.

V kamnech hoří oheň, ve mně nemohoucnost jen,

Oněmělost hlasu jako nejstrašnější sen.

Potopená do ticha, po pomoci dýše,

Možná plná strachu, že jsem zrůda z cizí říše.

Uzamčená v kleci, z které neumím jít ven,

I když od ní klíče nosím v kapse den co den.

V koncích naděj má, pomoc nikde není vidna,

Tohle není věc, díky níž smím býti klidná.

Možná jenom obava, možná obehrané klišé,

Možná divný strach, že mě může někdo slyšet.

Možná krutý osud, a teď honem "Babo raď",

Co mám k sakru dělat, když v mém bytí chybí stať!

Neumím zkládat básně o lásce, ale stejně - nedá mi to.

Propadám stále jedné otázce a ptám se, cos v ní skryto?

Monitor svítí celou noc, brzy ráno do oken se vkrádá,

Celičkou dobu doufám moc, by přišlo psaní od kamaráda.

Čekám až pro mě ctěný vzkaz, co vzdálenou cestou utíká,

Přijde do schránky brzy zas,

Bo prázdná - tos špatně se polyká.

Mám strach, o to maličké tam ve mně,

Mám strach, že nepřijmeš ho ke mně.

Mám strach, že odmítneš nás oba,

A z tvé lásky vykvete jen zloba.

Mám strach, že pomyslíš si o nás,

Že toužím jen pověsit ti provaz,

A zabít na něm tvoji svobodu,

Vzít ti výplaty, přátele a svobodu.

Mám strach, i když doteď měls mě rád,

Že odmítneš mě náhle s dítkem milovat.

Pod srdcem mým druhé chce tlouci,

Co já teď s tím? V hlavě mé brouci.

Jak se to stalo? Život v mě vzniká,

Na poplach alarm od bomby tiká.

Vybuchne v tobě ve chvíli as,

Až já ti povím, že bude víc nás!

Dotek peříčka, perutí v dlani,

Pouhá chvilička, už myslíš na ni.

Vteřina času, jen pohleď ni v před,

Tón toho hlasu, jímž nazýváš svět.

Pátráš pak po té, co zatají dech,

Najdeš ji kdesi v těch prokletých zdech.

Cestou tou hbitě, tam pach lidské skládky,

Netušíš ještě, že nevede zpátky.

V koutku tam dole, slyšels ji zas,

satana hole, kdy nevnímáš čas.

Zničená, ztracená, smutná a na droze,

Bez jasu, bez jména, umírá ve strouze.

V náruč jí objímáš, než se zpět vrátíš,

Netušil, cos najdeš, že hnedka ztratíš…