Nechtěla jsem, abys mě viděl

v té situaci, kdy nevím, co jsem zač.

Na zádech jen torzo dvou zlomených křídel,

nezakrytě jasný pronikavý pláč.

Nechtěla jsem takhle dopadnouti jednou, avšak činy moje udělaly své.

Nelze se tak lehce ze dna vzhůru zvednout,

Nebudu už lháti, jak jest se mnou zle.

Moje tělo chřadne, málo času v konec,

zkapu jako troska, se skleničkou v klín.

A pak jako vždycky na kostele zvonec,

Nad městem smrt až se

v chlastu utopím!

Duše má - bolavá,

Proč se to nestává?

Napořád,

Že kluk má rád,

Zklamaná, nastokrát…

…jednou snad…