STRACH

Nechoď ven, panenko, v noci se boj

Zamkni se v světnici, v šatně nech kroj.

Nechoď ven, dívčino, za černé lesy,

Hrůza co ožívá, navždy tě zděsí.

Tam, v noci hluboké, ožívá smrt,

Před sebou v krchově z života čtvrt.

Budí se umrlci, vstávají z hrobů,

Nechoď ven, panenko, v půlnoční dobu.

Oživlé mrtvoly mají tam rej,

Radši hned ulehni, usnout si přej.

Buď vděčná osudu, že kohout kokrhá,

Úpění z hřbitova s úsvitem protrhá.

Snad kdyby sluníčko na věčnost zapadlo,

Nemysli, dívčino, jak by to dopadlo.

Pach krve sražené, tlející hniloby,

Vzlíná tam za šera, držíc se nad hroby.

Tak jako vojáci, těch křížů řad,

Nepřej si, má milá, cítit ten smrad.

Smrt pro...mě

Smrt si mě vyhlídla, smrt si mě vybrala,

Kosou svou potichý tajila dech.

Tasila, sekla, utnula, nabrala,

Krví se zbarvil čepele plech.

Smrt si mě vyhlídla, smrt si mě našla,

Svým rudým závojem, nedala klid.

Má hvězda zářící v sekundě zhasla,

Vybledla, zmizela, nesměla žít.

Ležíc tam v mechu, bez rakve svojí,

Krví mé tělo zalité jest.

Prostouplá kostmi, zarůstám chvojím,

Zmizela v mžiku všechna má čest.

Měním se v hnus, v zem sama propadám,

Vnitřnosti žerou mi červy.

Nešťastná já, pomalu uvadám,

Na to už fakt nemám nervy.

Sama

Pod střechou domu, v teplíčku,

Pod dekou plnou peří,

Těžko se léčí srdíčku,

Když venku mrzne a sněží.

Když z dáli znějí koledy,

Omamné vánoční písně,

Těžko se potom dostává

Z ukrutné bolavé tísně.

Bílé jsou mraky nad hlavou,

Bílé je kolem všecos.

A tak s tou duší churavou

Zůstávám sama i letos.

ONA

Jak mě může nenávidět,

Když mě nikdy nepoznala?

Říká lži, já mám se stydět,

Za to, co jsem nedělala.

Ostrá slova-kopí v duši,

Že to bolí ona tuší.

Plive jed, ta lidská zmije,

Nestydí se- vždyť tím žije!

Odsouzená

Tam v domě za čtyřmi stěnami,

Tam pokoj, kam nikdo nesmí.

Tam promočena krví a slzami,

Dívka co nikdy nesní.

Slz plny oči a krev ve dlaních,

Třes rukou a bolest v těle.

Tam v koutě, kam nesmí tónu smích,

Tam pláče a truchlí směle.

Proč trápí se, oči modravé,

Proč truchlí tam její duše,

Proč vzpomínky, touhy toulavé,

Jí vpírají smutek tak suše.

Kam sklání se večer před spaním

A zda vůbec chodí spát.

Když neusíná, jen vrhá tmavý stín

A nechce si na radost hrát.