Napoušti zabloudil cizinec z daleké země. Celé dny a noci se beznadějnětoulal po písčitých dunách, které byly jedna jako druhá. Ve dne murozžhavené slunce nelítostně vysušovalo celé tělo a v noci ho zasetrápila zima. Celý vyčerpaný na chvíli usnul, zdálo se mu o vodě,pomerančích a datlích…

Kdyžse probudil, uvědomil si skutečnou situaci a jeho utrpení bylo ještěhorší. Hladový a žíznivý se potácel dál. Čím dál víc musel myslet nato, jak dlouho to ještě může bez jídla a pití vydržet. Náhle uviděl vdálce oázu. „Fata morgana“, pomyslel si. Vzdušné zrcadlení, to se mijen zdá, vím to zcela jistě. Přesto šel dál tím směrem. Oáza nemizela,ale stávala se zřetelnější. Už rozeznával i datlové palmy. „To jefantazie člověka, který umírá hlady“, uvažoval. „Můj třeštící mozek mito jen předstírá. Teď dokonce slyším bublání vody. Sluchová halucinace.Jak je ta příroda krutá!“ S touto myšlenkou na nemilosrdný úděl životazemřel.

Ohodinu později jej našli dva pocestní. „Dovedeš něco takovéhopochopit?“, ptal se jeden druhého. „Datle mu rostou nad hlavou, stačilojen natáhnout ruku. Leží uprostřed nádherné oázy vedle pramene, a onzemře hlady a žízní. Jak je to možné?“ „Byl to moderní člověk“,poznamenal druhý. „Nevěřil tomu!“ Napadá mě otázka: co vlastně vedemoderního člověka k tomu, aby nevěřil? Proč se nejprve nepřesvědčí anevyzkouší, než odmítne.