V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na oboukoncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naprotitomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na koncidlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádobavodu už jen do polovičky.

Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jenjeden a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůjvýkon, vždyť to dělala dokonale. Ale chudák prasklá nádoba se stydělaza svoji nedokonalost, a cítila se uboze, protože je schopná jenpolovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.

Nosič jí takto odpověděl:
- Všimla jsi si, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne nastraně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tutostranu cesty jsem rozséval semena květin. To Ty jsi je každý denzalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásnékvětiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi,tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.

Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby.Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, tak dělají nášživot velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového,jaký je, a uvidět v něm to dobré.

Publikováno s laskavým svolením autora, pana Zdislava Dolečka