Merkur je Slunci nejbližší planeta.

Merkur je nejmenší planetou Sluneční soustavy. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci. Díky tomu je neustále bombardován fotony i slunečním větrem - proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 500 stupňů. Na polokouli odvrácené panuje třeskutý mráz až –180 °C.

Fyzická charakteristika
Jediná sonda, která tuto planetu zblízka zkoumala byl americký Mariner 10, který v letech 1974 – 1975 zmapoval přibližně třetinu povrchu. Sonda zjistila velmi slabé stopy plynného obalu, obsahujícího především atomy pocházející ze slunečního větru tedy převážně helium. Hustota Merkurovy atmosféry je však velmi nízká.

Povrch Merkuru se velmi podobá povrchu Měsíce. Je pokryt především obrovským množstvím kráterů, vzniklých srážkou s meteority a planetkami nejrůznějších velikostí (tzv. impaktní krátery). Jediný rozdíl mezi Měsícem a Merkurem je v tom, že na Merkuru neexistují objekty podobné tzv. měsíčním mořím, čili velké výlevy bazaltů v obřích pánvích, vzniklých po dopadech velkých těles.

Teprve roku 1965 se podařilo spolehlivě určit rotační dobu planety na 59 dnů a to pomocí nových výkonných radioteleskopů. Zvláštností Merkuru je jeho značně vysoká hustota (asi 5 400 kg/m³). Tento fakt je vysvětlován vysokým zastoupením železa a niklu uvnitř planety. Tomu nasvědčuje i poměrně silné magnetické pole o velikosti asi 1% zemského.

Výkonné radioteleskopy i měření sondy Mariner 10 ukazují, že navzdory obrovským povrchovým teplotám může být na Merkuru led. Důvodem je fakt, že Merkurova rotační osa je téměř kolmá k rovině oběhu, což znamená, že na dno velkých impaktních kráterů v oblastech pólů nikdy nezasvítí Slunce. Je pravděpodobné, že tato voda se na Merkur dostala při srážkách s jádry komet. Při nárazu se část vody z jádra komety mohla dostat pod povrch planety a tam je uložena dodnes.


Atmosféra
Merkur má velmi tenkou atmosféru, složenou z atomů vyražených z jeho povrchu slunečním větrem. Protože je povrch Merkura velmi horký, tyto atomy rychle unikají do vesmíru. Takže v oproti Zemi nebo Venuši, jejichž atmosféry jsou stabilní, Merkurova atmosféra je proměnlivá a musí být neustále doplňována. Tlak atmosféry na povrchu je menší než 10 Pa, tedy v pozemských měřítkách ultravysoké vakuum, daleko vyšší tlak má i vakuum v běžné žárovce. Atmosféra je složená především z kyslíku a sodíku, vodíku a helia. Helium pochází pravděpodobně ze slunečního větru, i když část plynu se může uvolňovat také z nitra planety, zatímco ostatní prvky jsou uvolňovány z povrchu a doneseného meteoritického materiálu fotoionizací dopadajícím slunečním zářením. Merkurova atmosféra je tak řídká, že atomy plynů se v ní pohybují po balistických drahách a daleko častěji se srážejí s povrchem planety než sami mezi sebou.

Měření parametrů oběžné dráhy Merkura bylo také jedním z nejvýznamějších důkazů obecné teorie relativity. Merkur má velmi výstřednou dráhu a v gravitačním poli Slunce se perihelium jeho dráhy stáčí přibližně o jeden obloukový stupeň za 6 pozemských let. Toto stáčení nebylo možné plně vysvětlit působením ostatních planet na základě Newtonových zákonů. Po započtení všech vlivů zbývala nevysvětlená odchylka 43 obloukových vteřin za století. Původně se astronomové domnívali, že působí další, dosud neznámá planeta. Teprve Einsteinova obecná teorie relativity důvod tohoto jevu plně vysvětlila.


Budoucí výzkum
3. srpna 2004 odstartovala k Merkuru další sonda americké kosmické agentury NASA – MESSENGER. Na oběžnou dráhu kolem planety má být sice navedena až v březnu 2011, ale už v letech 2008 a 2009 vykoná kolem planety tří průlety. Vzhledem ke svému zaměření (výzkum planety samotné i její magnetosféry) bude Merkur obíhat po velmi eliptické oběžné dráze, která se bude k povrchu planety přibližovat vždy u severní polokoule.

Až na rok 2013 v současnosti plánuje Evropská kosmická agentura ESA start družice BepiColombo. Projekt se potýkal s mnoha potížemi, ale po ministerské konferenci členských států ESA v prosinci 2005 v Berlíně se zdá být financování zajištěno. Ve skutečnosti jde o dvě samostatné sondy, které se budou doplňovat: MPO (Mercury Planetary Orbiter – sonda pozorující planetu) a MMO (Mercury Magnetospheric Orbiter – sonda studující magnetosféru) dodaná japonskou kosmickou agenturou JAXA (přistávací modul, který měl být součástí MPO byl z finančních i technických důvodů zrušen). K Merkuru by měly obě sondy dorazit kolem roku 2019 a zatímco MMO bude naveden na eliptickou dráhu, MPO bude pracovat na co nejvíce kruhové oběžné dráze.