Je sedm hodin podvečer a Andrea se vrací domů z práce. Jde velmisvižným krokem, nýbrž neměla tuhle cestu ráda, procházela chladnýmiulicemi velkoměsta, všude jenom kámen, beton a špína...Kolem ní semíhali desítky lidí, připadali ji jako stádo mrtvých existencí. Jejíduše v tomhle prostředí trpěla. Neměla ráda lidi, ráda byla sama někdev přírodě, kde se oddávala svým myšlenkám a pocitům. Tento den však bylvýjimečný, najednou ucítila chladivý vánek, zvedla hlavu a v davuuviděla postavu muže. Byl mladý, štíhlý, celý zahalen v černémoblečení, které nikdy předtím u nikoho jiného neviděla, temné vlasy muvlály ve větru a on se pomalý krokem blížil k ní. Jeho krok byl takklidný, tak lhostejný ke svému okolí, nezajímalo ho nic kolem něj,procházel se jako lovec, který se nemusí bát ničeho, jako predátor,který si jde svým královstvím, místem kde jedině on je pán...Když užbyl blízko pohlédla mu poprvé do očí. Strnula, svět se pro ni najednourozplynul, čas přestal existovat, jediné co v tu chvíli vnímala byly tyoči...Byly temné a chladné, nemohla se od nich odtrhnout, dívaly se nani a zdálo se, že k ni promlouvají...Při pohledu na ně cítilanepopsatelný klid, úlevu, štěstí, jako by se poprvé nadechla, jako byse jí poprvé rozbušilo srdce, jako by to bylo to, co celý živothledala, jako by až teď začala žít...

Najednou však do ní někdozezadu vrazil, byl to neomalený vožrala, který před chvílí opustilmístní hospodu. Když se Andrea otočila zpět, už tam nikdo nebyl,rozhlídla se všude kolem, ale onoho muže už nikde neviděla, byla zasezpět v normálním světě...

Toho dne se už nic zvláštního nestalo,došla klidně domů, ale nemohla na ty oči zapomenout. Celou noc se ji onich zdálo, připadalo ji, že se jí snaží něco říct, ale nic jimnerozuměla...Nezdálo se ji to však jen jedinou noc, ale pokaždé když itřeba jenom na chvilku zamhouřila oči...Nechápala co se s ní děje, pročji pořád pronásledují? Proč ji tak táhnou? Co ji chtějí říct? Chtělaznát odpovědi. Toužila poznat toho muže. Každý den, když šla z práce hovyhlížela, ale marně...

Uplynul měsíc a Andrea se ocitla vnemocnici. Doktoři zjistili, že má zhoubnou rakovinu. Bylo již pozdě najakýkoli zásah, který by ji mohl uzdravit, ležela teď na smrtelnéposteli a počítala poslední hodiny svého života. Napadlo ji, že tohleje možná to, co ji ty oči chtěli celou tu dobu říct, možná to byli očisamotné smrti, která ji volá k sobě. Andrea neměla strach, nebylo, coby ji na světě drželo, ale byla nejistá, co bude dál? Je ještě po smrtiněco, nebo je jen úplná nicota? S těmito myšlenkami večer pomaluusínala...

Když se s úsvitem slunce ráno probudila, byla smutná,či spíše zklamaná. Uvědomila si, že když večer usínala, doufala, že sejiž nikdy neprobere. Zhluboka si oddychla a zvedla hlavu, aby serozhlédla po pokoji, ovšem vůbec netušila co spatří...Stál tam, ano,byl to on, ten na koho tak často myslí, ten kdo ji pronásleduje vesnech...Už ani nedoufala, že ho ještě někdy spatří, že bude mít znovušanci unášet se pohledem do jeho očí, že bude mít konečně možnostzjistit odpovědi...Tentokrát však jejich setkání bylo jiné, hned jak hospatřila, začala pociťovat obrovskou únavu. Pod velkou tíhou ji začalipadat víčka, ještě než ale úplně zavřela oči, slyšela hlasitýpískot...To přístroje ohlašovaly její smrt, konec dalšího životníhopříběhu...Pro Andreu ten zvuk však znamenal úlevu, splnění jejíhopřání...

Byl deštivý jarní den ale on se už od rána na celý svět smál. Hrozněse těšil že zase bude s "ní". Byl jako malý kluk co netrpělivě čeká ažuslyší zazvonění a vrhne se s rozzářenýma očima k vánočnímu stromku arozbalí ten nejkrásnější dárek pod sluncem. Cítil se šťastný. Štěstí.Štěstí je ošemetná záležitost. Někdo ho má celý život dost a někdo anipořádně neví co to vlastně je. Teď ale po tom malém klukovi není anistopa. Na úsměv zbyla jen chabá vzpomínka a pocit štěstí nahradilaspalující bolest. Sedí na svém oblíbeném místě a jeho ruce si s čímsipohrávají. Chce se mu brečet. Ne, už ne … už je to lepší … slané slzystékají po tvářích jak srdce bolí a zraněná duše padá do temnoty. Ta,co umí tolik dát a tolik, tolik vzít ukázala svou druhou tvář. Láska.Láska je slepý vrah … zabiják srdce a trýznitel duše. Láska je dar …pohlazení pro srdce a příjemný neklid pro duši.Bolest, slzy, smutek,déšť a zklamání. Je sám. Je sám samotný jako každá z kapek deště.Padají samy, mlčky, a když dopadnou na zem tak splynou a pak, ažvysvitne slunce a pohladí je svými zlatými paprsky, tak zemřou. Sámjako kapka deště. Přál by si aby vysvitlo slunce. Smrt. Smrt je kráskazahalená v černých šatech. Pojď blíž, krásko, ať tu už nejsem tak sám.Pojď, přijď, půjdeme spolu na krásnou, dlouhou procházku. Projdeme sedeštěm někam, kde je každému dobře.A co se vlastně stalo? Koho tozajímá… Ale on - jeho duše - by si tak potřebovala ulevit.

Byldeštivý jarní den ale já jsem se už od rána na celý svět usmíval. Těšiljsem se až budu zase s dívkou, pro kterou bych neváhal obětovatcokoliv. I to nejcennější co člověk má … pokud má můj život vůbecnějakou cenu. S ní? Možná. Bez ní? Nikoliv. Život bez ní není pro mneživotem. Život. Omnis vita supplicium est - Celý život jest trestem.Ale proč se nechat trestat a nevědět za co? Proč a jak dlouho čekat ažtrest skončí? Byla dnes tak krásná. Krásná jako vždy. Byla minejjasnějším sluncem v tenhle zamračený den. Tyhle, pro mne vždy takkrásné, chvíle s ní ale už nikdy krásné nebudou. Teď je pro mne každátahle chvíle jako dýka a ty dýky mne ubodávají. Jaké to vlastně bylo,když jsem jí poprvé uviděl? Byl pátek 14. září. Domluvili jsme si srazv 15:30 na zastávce ČSAD. Seznámili jsme se na chatu a stali se z náskamarádi. Chtěli jsme se poznat osobně, proto tahle schůzka. Moc jsemse těšil a zároveň jsem měl trému. A to jsem ještě nevěděl, že onadívka není dívkou… Byl jsem tam o něco dřív a nervozita ve mněstagnovala právě když autobus odjel a dav vystoupivších cestujících serozcházel všemi směry. Smluveným místem byla lavička u fontány poblížkostela na návsi. Čekal jsem netrpělivě která postava půjde mým směrem.Žádná dívka ale mým směrem nešla zato se ke mně blížil anděl. Na tenpohled nikdy nezapomenu. Když jsme si pak ten večer psali, řekli jsmesi dvě nejkrásnější slova. Chyba ovšem byla, že jsem jí onen denpředstavil mého nejlepšího přítele. Od té doby uplynulo mnoho času a myjsme spolu za tu dobu byli častokrát venku … já, ona a on. A běhemtéhle doby se do sebe zamilovali. Dozvěděl jsem se to měsíc po našemprvním setkání a myslel jsem si, že sám od sebe na místě umřu.

Cobylo dál? Oni byli spolu a on trávil dlouhý čas s výrazem bez života aneprospal snad ani jednu noc. Brečel. Brečel pro tu, která ho zradila.Dokonce uvažoval i nad tím, že to celé skončí ale naděje mu tonedovolila. Uběhl měsíc, pak dva a pak - zavolala.

Byla to snadcelá věčnost … věčnost v temnotě a teď se najednou objevilo světlo.Zavolala mi. Dali jsme to znovu dohromady. Trávili jsme společnáodpoledne a párkrát jsem byl i u ní doma na kytaře. A časem se objevilopět můj nejlepší přítel. A dnešním dnem to celé skončilo. Měl jsem sedozvědět pravdu. Pravda. Jaká pravda? Relativní, subjektivní,absolutní, objektivní a ta, která vítězí. Společné mají to jak dokážejejich obsah bolet. Nikdy nezapomenu. Nejde to. Mé vzpomínky jsoubolest a já na ni nemám lék. Paměť. Paměť má tu vlastnost, že zachycujea uchovává jen ty střípky vlastního bytí, jaké sama chce. Stačí jenminuta abychom si někoho zapamatovali, jen jedna hodina abychom siněkoho oblíbili ale někdy nestačí celý život abychom na někohozapomněli. Dnešek se přiřadí k těm chvílím, které bych si tak rádnepamatoval. Které bych tak rád nezažil.

Byl deštivý jarní denale on se už od rána na celý svět smál. Teď už byl s ní. Pršelo anebylo co dělat tak se rozhodli … ona se rozhodla … že zajdou projejich nejlepšího kamaráda. Když otevřel dveře vypadal jeho nejlepšípřítel nějak jinak a on tušil, že se něco stane. Šli si sednout podpřístřešek k blízké hospodě. Bylo to zvláštní. Odešel na toaletu anechal venku je samotné. Když se vrátil tak byl on pryč a na ní bylopoznat, že se cosi přihodilo. Když přišel čas loučení a oni spolučekali na zastávce autobusu … vrátil se. Jen tak k nim přišel a nicneříkal.

Všimnul jsem si jak se na sebe dívají a … odešel jsem.Šel jsem domů ale cestou mi přišla SMSka. Konec. Můj nejlepší přítel adívka, kterou jsem k smrti miloval byli zamilovaní jeden do druhého ajá … já jsem si připadal jako někdo navíc. K smrti miloval … k smrti.Podvědomě jsem změnil směr. Konečně. Konečně jsem došel na své oblíbenémísto. Lavička na vysoké skále tyčící se z lesa nad přehradu. Teď tusedím a přemýšlím. A vzpomínám. Už je skoro tma a přestalo pršet. A ikdyž se stmívá tak brzy vysvitne slunce aby odprostilo jednu samotinkoukapku deště, která právě dopadla tvrdě na zem, od všech strastí. Vhlavě se mi omílá stále dokola všechen čas strávený s ní. Čas. Čas jeprý lék na všechny bolesti. Ale zároveň dokáže svou vleklostí ubíjet.Ani jsem si neuvědomil, že jsem vyndal z kapsy svůj nůž. Doufám, žespolu budou šťastní. Že ona bude šťastná.

Myslel jen a jen na nia na čas po který byli spolu a pohrával si se svým nožem a čekal jestlise neobjeví kráska v černém. Už byla noc. A pak najednou všechna bolesta trápení zmizeli spolu se všemi vzpomínkami a myšlenkami - jako kdybyněkdo přestřihl nataženou nit. Jen nočním tichem se rozlehlo smutnézašeptání Miluju Tě, lásko. Té noci vysvitlo slunce.

i_hate_my_angel_†

Karolína ležela tam a pořád cítila tu ohromnou bolest na prsou.Skaždým vydechnutím a nadechnutím z ní vytekl pramínek krve.Slzy jistékali po tváři a křičely o pomoc, ale nikdo je nebyl schopenpomoct.Za hodinu měla odbít jedenáctá hodina ranní a ona měla vstupovatve svatebních šatech do kostela a místo toho v nich pomalu umírá.Opodálod ní ležela její nejlepší kamarádka s očima bez života.Kdyby ho předJirkou nepoznala, nemuselo se tohle stát.

Cítila na svém krkuřetízek který ji dal Jirka a ten jediný ji hřál v tuto chvíli u srdce.Luboš ji miloval tak, že ji radši zabije, než aby si vzala někohojiného.Seděl tam v křesle a díval se na ní s ubrečenýma očima proč muto udělala.Nemohla ale odpovědět, protože její krev ji pomaluumlčovala.Nechápala proč se na ni nikdo nejde podívat že užnejde.Sebrala poslední síly a zeptala se ho, jak udělal že ji nikdonejde zkontrolovat.Luboš se začal smát a pomalu se zvedal zežidle.Usedal ke Karolíně a pomalu si její hlavu dával na své stehno.,,Víš má milá, tvůj ženich nepřijde, protože jsem všem řekl že jsme sedali zase do hromady a že miluješ jenom mě.'' Karolína se rozbrečelaještě víc a začala prosit o to aby ji nechal.Přiložil ji prs na pusu ařekl: ,, Jak tě můžu nechat, když tě miluji''.Karolíně se zaplnili očinenávistí, nenávistí která ji doháněla k šílenství.Zaslechla kroky,které vedli k ložnici přes obývám.,, Karolíno odemkni, nemůžeš mě taknechat, prosím odemkni mi''Karolína sebrala své poslední síly a kouslaLuboše do ruky, která ji zakrývala ústa.Luboš sebou škubl a v tomzakřičela svým bolavím hlasem ,, Pomož mi prosím Jirko''Jirka začalvrážet do dveří a Luboš začal vytahovat nůž z kapsy.Po pár vteřináchdveře vyrazil a když vyděl svoji milovanou Karolínu ležet na zemi aumírat vrhl se na Luboše a začala bitva o život.Nábytek praskal podtíhou těl a sklo se rozbíjelo, tak snadno, jako by se ho dotkla víla.Popár minutách ležel Luboš na zádech a na něm Jirka s nožem v ruce.Dojeho břicha zajel tak rychle že si Jirka neuvědomoval co provedl.Vstala běžel ke Karolíně.Ta tam ležela v louži krvi s očima zavřenýma. Jirkase naklonil a snažil se ji probudit.Nic se ale nedělo. V tu chvíli dodveří vešli všichni co čekali na dvoře.Slzy po tváři stékaly, jakokdyby se právě rozpršelo.Když se Jirka otočil Karolína otevírala svéuplakané oči.Naposledy se mu zahleděla do očí a poslední slova kterávyšla z jejích krásných, ale zakrvácených rtů byla ,, Škoda že jsmespolu byli tak krádce. Miluju tě''Po těchto slovech z ní najednouvypršel život.Jirka tam s rozervaným srdcem seděl ještě pár minut nežmu to došlo.Jeho oči se zvedli k oknu a s ním i jeho tělo.Podíval sepod sebe a tam ležela Karolína. Otočil se a utíkal k autu.Nasedl do něja rozjel se. Po cestě někam myslel na svoji lásku. Ujel asi tam pětkilometrů a najednou před sebou měl most. Zavřel oči a nechal jet svéauto kam chtělo.Ozvala se rána a auto se propadalo do temných vodřeky.Bytost ho vzala za ruku a on cítil jak něco drží.Vytáhla ho jakopírko na okraj řeky.Probudil se až v nemocnici, kde čekali všichni jehoblízcí na to až se probudí.Přišla k němu jeho maminka a řekla mu žekdyž odjel v místnosti se rozzářilo nádherné světlo a zmizelo ve světlevenku.Jirkase podíval na stolek vedle sebe a byl tam řetízek s motýlkem, který dalKarolíně den před svatbou.Když oči otevřel uviděl před sebou světýlko.Pomalu začal ztrácet vědomí ale ještě před tím se k němu přiblížilanějaká bytost celá v bílém.,,Ještě není tvůj čas lásko, já na tebepočkám''.

Tohle je hustý.... : Přečtěte si to.. Já to znám už celkem dlouho zvyprávění ale ted sem to poprvý viděla napsaný... tak vám to sem dámm:)) :

Jedna dívka měla spát sama doma. Nebála se, protože u sebe mělasvého psa. Ten vždycky spával pod její postelí, a když děvče dostalostrach, vystrčilo ruku ven z postele a pes ji začal olizovat. To dívkuvždycky uklidnilo.
Večer si vlezla do postele a poslouchala rádio. Náhle přerušili programa hlasatel oznámil, že z nedaleké věznice uprchl nepříčetný vrah, kterýpožírá lidské maso. Bylo nutné zhasnout všechna světla, neboťnebezpečného šílence přitahovalo maso, krev a světlo.
Dívka zhasla lampu a vystrčila ruku z postele. Cítila, jak ji psík začal olizovat, uklidnila se a usnula.
Po chvíli se ale vzbudila, protože měla dojem, že slyší, jak jde někdopo schodech. Vystrčila ruku z postele, cítila, jak ji psík začalolizovat, uklidnila se a usnula.
Za chvíli se vzbudila podruhé. Zdálo se jí, že z koupelny slyšímlaskavé kapání. Ale zase jenom vystrčila ruku z postele, cítila, jakji psík začal olizovat, uklidnila se a usnula. Spala klidně až do rána.
Když druhého dne ráno vešla do koupelny, uviděla svého psa zavěšenéhonad vanou na sušáku na prádlo. Byl podřezaný a všechna krev z něhovytekla do vany. Na zrcadle bylo krví napsáno: "I lidé dovedou olizovatruce".

Žena - Ahoj.
muž - Konečně. Už jsem se nemohl dočkat.
Žena - Já odjíždim !
muž - To snad ne ?!
Žena - Myslel jsi na mně ?
muž - Ano, na každém kroku.
Žena - Byl jsi mi nevěrný ?
muž - Blázníš.
Žena - Tak já tu zůstanu.

Pravdu se dozvis prectenim tohoto rozhovoru zdola nahoru!!!!