Byl deštivý jarní den ale on se už od rána na celý svět smál. Hrozněse těšil že zase bude s "ní". Byl jako malý kluk co netrpělivě čeká ažuslyší zazvonění a vrhne se s rozzářenýma očima k vánočnímu stromku arozbalí ten nejkrásnější dárek pod sluncem. Cítil se šťastný. Štěstí.Štěstí je ošemetná záležitost. Někdo ho má celý život dost a někdo anipořádně neví co to vlastně je. Teď ale po tom malém klukovi není anistopa. Na úsměv zbyla jen chabá vzpomínka a pocit štěstí nahradilaspalující bolest. Sedí na svém oblíbeném místě a jeho ruce si s čímsipohrávají. Chce se mu brečet. Ne, už ne … už je to lepší … slané slzystékají po tvářích jak srdce bolí a zraněná duše padá do temnoty. Ta,co umí tolik dát a tolik, tolik vzít ukázala svou druhou tvář. Láska.Láska je slepý vrah … zabiják srdce a trýznitel duše. Láska je dar …pohlazení pro srdce a příjemný neklid pro duši.Bolest, slzy, smutek,déšť a zklamání. Je sám. Je sám samotný jako každá z kapek deště.Padají samy, mlčky, a když dopadnou na zem tak splynou a pak, ažvysvitne slunce a pohladí je svými zlatými paprsky, tak zemřou. Sámjako kapka deště. Přál by si aby vysvitlo slunce. Smrt. Smrt je kráskazahalená v černých šatech. Pojď blíž, krásko, ať tu už nejsem tak sám.Pojď, přijď, půjdeme spolu na krásnou, dlouhou procházku. Projdeme sedeštěm někam, kde je každému dobře.A co se vlastně stalo? Koho tozajímá… Ale on - jeho duše - by si tak potřebovala ulevit.

Byldeštivý jarní den ale já jsem se už od rána na celý svět usmíval. Těšiljsem se až budu zase s dívkou, pro kterou bych neváhal obětovatcokoliv. I to nejcennější co člověk má … pokud má můj život vůbecnějakou cenu. S ní? Možná. Bez ní? Nikoliv. Život bez ní není pro mneživotem. Život. Omnis vita supplicium est - Celý život jest trestem.Ale proč se nechat trestat a nevědět za co? Proč a jak dlouho čekat ažtrest skončí? Byla dnes tak krásná. Krásná jako vždy. Byla minejjasnějším sluncem v tenhle zamračený den. Tyhle, pro mne vždy takkrásné, chvíle s ní ale už nikdy krásné nebudou. Teď je pro mne každátahle chvíle jako dýka a ty dýky mne ubodávají. Jaké to vlastně bylo,když jsem jí poprvé uviděl? Byl pátek 14. září. Domluvili jsme si srazv 15:30 na zastávce ČSAD. Seznámili jsme se na chatu a stali se z náskamarádi. Chtěli jsme se poznat osobně, proto tahle schůzka. Moc jsemse těšil a zároveň jsem měl trému. A to jsem ještě nevěděl, že onadívka není dívkou… Byl jsem tam o něco dřív a nervozita ve mněstagnovala právě když autobus odjel a dav vystoupivších cestujících serozcházel všemi směry. Smluveným místem byla lavička u fontány poblížkostela na návsi. Čekal jsem netrpělivě která postava půjde mým směrem.Žádná dívka ale mým směrem nešla zato se ke mně blížil anděl. Na tenpohled nikdy nezapomenu. Když jsme si pak ten večer psali, řekli jsmesi dvě nejkrásnější slova. Chyba ovšem byla, že jsem jí onen denpředstavil mého nejlepšího přítele. Od té doby uplynulo mnoho času a myjsme spolu za tu dobu byli častokrát venku … já, ona a on. A běhemtéhle doby se do sebe zamilovali. Dozvěděl jsem se to měsíc po našemprvním setkání a myslel jsem si, že sám od sebe na místě umřu.

Cobylo dál? Oni byli spolu a on trávil dlouhý čas s výrazem bez života aneprospal snad ani jednu noc. Brečel. Brečel pro tu, která ho zradila.Dokonce uvažoval i nad tím, že to celé skončí ale naděje mu tonedovolila. Uběhl měsíc, pak dva a pak - zavolala.

Byla to snadcelá věčnost … věčnost v temnotě a teď se najednou objevilo světlo.Zavolala mi. Dali jsme to znovu dohromady. Trávili jsme společnáodpoledne a párkrát jsem byl i u ní doma na kytaře. A časem se objevilopět můj nejlepší přítel. A dnešním dnem to celé skončilo. Měl jsem sedozvědět pravdu. Pravda. Jaká pravda? Relativní, subjektivní,absolutní, objektivní a ta, která vítězí. Společné mají to jak dokážejejich obsah bolet. Nikdy nezapomenu. Nejde to. Mé vzpomínky jsoubolest a já na ni nemám lék. Paměť. Paměť má tu vlastnost, že zachycujea uchovává jen ty střípky vlastního bytí, jaké sama chce. Stačí jenminuta abychom si někoho zapamatovali, jen jedna hodina abychom siněkoho oblíbili ale někdy nestačí celý život abychom na někohozapomněli. Dnešek se přiřadí k těm chvílím, které bych si tak rádnepamatoval. Které bych tak rád nezažil.

Byl deštivý jarní denale on se už od rána na celý svět smál. Teď už byl s ní. Pršelo anebylo co dělat tak se rozhodli … ona se rozhodla … že zajdou projejich nejlepšího kamaráda. Když otevřel dveře vypadal jeho nejlepšípřítel nějak jinak a on tušil, že se něco stane. Šli si sednout podpřístřešek k blízké hospodě. Bylo to zvláštní. Odešel na toaletu anechal venku je samotné. Když se vrátil tak byl on pryč a na ní bylopoznat, že se cosi přihodilo. Když přišel čas loučení a oni spolučekali na zastávce autobusu … vrátil se. Jen tak k nim přišel a nicneříkal.

Všimnul jsem si jak se na sebe dívají a … odešel jsem.Šel jsem domů ale cestou mi přišla SMSka. Konec. Můj nejlepší přítel adívka, kterou jsem k smrti miloval byli zamilovaní jeden do druhého ajá … já jsem si připadal jako někdo navíc. K smrti miloval … k smrti.Podvědomě jsem změnil směr. Konečně. Konečně jsem došel na své oblíbenémísto. Lavička na vysoké skále tyčící se z lesa nad přehradu. Teď tusedím a přemýšlím. A vzpomínám. Už je skoro tma a přestalo pršet. A ikdyž se stmívá tak brzy vysvitne slunce aby odprostilo jednu samotinkoukapku deště, která právě dopadla tvrdě na zem, od všech strastí. Vhlavě se mi omílá stále dokola všechen čas strávený s ní. Čas. Čas jeprý lék na všechny bolesti. Ale zároveň dokáže svou vleklostí ubíjet.Ani jsem si neuvědomil, že jsem vyndal z kapsy svůj nůž. Doufám, žespolu budou šťastní. Že ona bude šťastná.

Myslel jen a jen na nia na čas po který byli spolu a pohrával si se svým nožem a čekal jestlise neobjeví kráska v černém. Už byla noc. A pak najednou všechna bolesta trápení zmizeli spolu se všemi vzpomínkami a myšlenkami - jako kdybyněkdo přestřihl nataženou nit. Jen nočním tichem se rozlehlo smutnézašeptání Miluju Tě, lásko. Té noci vysvitlo slunce.

i_hate_my_angel_†

Komentáře

« Domů | Přidej komentář