Je sedm hodin podvečer a Andrea se vrací domů z práce. Jde velmisvižným krokem, nýbrž neměla tuhle cestu ráda, procházela chladnýmiulicemi velkoměsta, všude jenom kámen, beton a špína...Kolem ní semíhali desítky lidí, připadali ji jako stádo mrtvých existencí. Jejíduše v tomhle prostředí trpěla. Neměla ráda lidi, ráda byla sama někdev přírodě, kde se oddávala svým myšlenkám a pocitům. Tento den však bylvýjimečný, najednou ucítila chladivý vánek, zvedla hlavu a v davuuviděla postavu muže. Byl mladý, štíhlý, celý zahalen v černémoblečení, které nikdy předtím u nikoho jiného neviděla, temné vlasy muvlály ve větru a on se pomalý krokem blížil k ní. Jeho krok byl takklidný, tak lhostejný ke svému okolí, nezajímalo ho nic kolem něj,procházel se jako lovec, který se nemusí bát ničeho, jako predátor,který si jde svým královstvím, místem kde jedině on je pán...Když užbyl blízko pohlédla mu poprvé do očí. Strnula, svět se pro ni najednourozplynul, čas přestal existovat, jediné co v tu chvíli vnímala byly tyoči...Byly temné a chladné, nemohla se od nich odtrhnout, dívaly se nani a zdálo se, že k ni promlouvají...Při pohledu na ně cítilanepopsatelný klid, úlevu, štěstí, jako by se poprvé nadechla, jako byse jí poprvé rozbušilo srdce, jako by to bylo to, co celý živothledala, jako by až teď začala žít...

Najednou však do ní někdozezadu vrazil, byl to neomalený vožrala, který před chvílí opustilmístní hospodu. Když se Andrea otočila zpět, už tam nikdo nebyl,rozhlídla se všude kolem, ale onoho muže už nikde neviděla, byla zasezpět v normálním světě...

Toho dne se už nic zvláštního nestalo,došla klidně domů, ale nemohla na ty oči zapomenout. Celou noc se ji onich zdálo, připadalo ji, že se jí snaží něco říct, ale nic jimnerozuměla...Nezdálo se ji to však jen jedinou noc, ale pokaždé když itřeba jenom na chvilku zamhouřila oči...Nechápala co se s ní děje, pročji pořád pronásledují? Proč ji tak táhnou? Co ji chtějí říct? Chtělaznát odpovědi. Toužila poznat toho muže. Každý den, když šla z práce hovyhlížela, ale marně...

Uplynul měsíc a Andrea se ocitla vnemocnici. Doktoři zjistili, že má zhoubnou rakovinu. Bylo již pozdě najakýkoli zásah, který by ji mohl uzdravit, ležela teď na smrtelnéposteli a počítala poslední hodiny svého života. Napadlo ji, že tohleje možná to, co ji ty oči chtěli celou tu dobu říct, možná to byli očisamotné smrti, která ji volá k sobě. Andrea neměla strach, nebylo, coby ji na světě drželo, ale byla nejistá, co bude dál? Je ještě po smrtiněco, nebo je jen úplná nicota? S těmito myšlenkami večer pomaluusínala...

Když se s úsvitem slunce ráno probudila, byla smutná,či spíše zklamaná. Uvědomila si, že když večer usínala, doufala, že sejiž nikdy neprobere. Zhluboka si oddychla a zvedla hlavu, aby serozhlédla po pokoji, ovšem vůbec netušila co spatří...Stál tam, ano,byl to on, ten na koho tak často myslí, ten kdo ji pronásleduje vesnech...Už ani nedoufala, že ho ještě někdy spatří, že bude mít znovušanci unášet se pohledem do jeho očí, že bude mít konečně možnostzjistit odpovědi...Tentokrát však jejich setkání bylo jiné, hned jak hospatřila, začala pociťovat obrovskou únavu. Pod velkou tíhou ji začalipadat víčka, ještě než ale úplně zavřela oči, slyšela hlasitýpískot...To přístroje ohlašovaly její smrt, konec dalšího životníhopříběhu...Pro Andreu ten zvuk však znamenal úlevu, splnění jejíhopřání...

Komentáře

« Domů | Přidej komentář