Co když mám být vážně sama a nemám být šťastná???
Co když to tak zůstane už na pořád???
Teď přemýšlím nad samotou úplně jinak než dřív...
Může být okolo mě tisíc lidí a já se ítím stále sama...
Nikdo mě neobejme...
A to mi šíleně moc chybý...
Na všechno sem sama...
A už to nezvládám tak jako dřív...
Najednou sou věci který nedokážu dát dohromady sama...
A dost často v půlce cesty strácím síly a nemůžu jít dál...
Pak si uvědomím že jsem na dně a mám strach...
Najednou mi chybý pocit bezpečí...
Chybý mi láska někoho jiného...
A já vím že musím bojovat a hledat dál abych mohla být šťastná...
Ale o když už sem našla a on to neví a já nevím co cítí???
Co když ten který je tak fajn má mě rád rozumí mi je ON...
Ten PRAVÝ!!!
Můj pan BOŽSKÝ!!!!
A já vím že pokud to tak je tak to dopadne dobře a pokud ne ten pravý přijde...
Chytí mě ze ruku...
Obejme mě...
A políbí tak že poznám že je to můj pan BOŽSKÝ!!!