Co když mám být vážně sama a nemám být šťastná???

Co když to tak zůstane už na pořád???

Teď přemýšlím nad samotou úplně jinak než dřív...

Může být okolo mě tisíc lidí a já se ítím stále sama...

Nikdo mě neobejme...

A to mi šíleně moc chybý...

Na všechno sem sama...

A už to nezvládám tak jako dřív...

Najednou sou věci který nedokážu dát dohromady sama...

A dost často v půlce cesty strácím síly a nemůžu jít dál...

Pak si uvědomím že jsem na dně a mám strach...

Najednou mi chybý pocit bezpečí...

Chybý mi láska někoho jiného...

A já vím že musím bojovat a hledat dál abych mohla být šťastná...

Ale o když už sem našla a on to neví a já nevím co cítí???

Co když ten který je tak fajn má mě rád  rozumí mi je ON...

Ten  PRAVÝ!!!

Můj pan BOŽSKÝ!!!!

A já vím že pokud to tak je tak to dopadne dobře a pokud ne ten pravý přijde...

Chytí mě ze ruku...

Obejme mě...

A políbí tak že poznám že je to můj pan BOŽSKÝ!!!