" Jej, to je venku zima, co říkáte pane vrchní!", řekl od sněhu urousaný kníratý pán a vstoupil dále do místnosti malé pražské hospůdky. Muž za výčepem se otočí a povídá: "Tož to, ani mě nemluvte. Už mám bolení v zádech od toho věčného otevírání dveří", zamračí se a dál točí pivo. "Dobrej veřír, pane Čabajský, teprve z práce?", mihne se kolem pána s knírkem pohledná rusovlasá děvečka, co roznáší pivo a vše, co jen hospůdka nabídne. "To víte, Zdeničko, dneska už lidi musejí mít všechno honem, honem, ale poctivej pracant se pak nestačí vohánět!", odpoví a přisedne si k hloučku postarší štangastů, hrajících mariáš. Pravidelně sedí na tom samém místě, se stejným počtem kousků za večer a nic jiného, než karty je nezajímá. Vlastně celá hospoda prožívá jakousi denní rutinu, kdy se týden co týden odehrává stále stejné divadlo.
  Dva mladíci z nedalekého internátu potají pijí pivo a dělají, že o nich nikdo neví. Dělají to tak každou středu a pátek. U dalšího stolu sedí tři hlasité manželské páry, které každý týden rozebírají nové a sensačnější příhody. Celý večer se překřikují o tom, co kdo umí lépe a kdo měl zrovna větší kus šunky. V nejzazším rohu posedává asi tak třicetiletý muž a den co den se opíjí ze své nenaplněné lásky. Kdysi prý miloval, ale ona mu utekla s nějakým bubeníkem s odpovědí, že je prý umělecky založená a hudba, na rozdíl od sbírání motýlů, umění je. Jeden stůl je vždy volný, přeci tu a tam se naskytne příležitost, že do místního lokálu zavítá i nějaký cizinec, který se jde v zimě ohřát na hrnkem grogu nebo v létě zchladit domácí limonádou.
  Avšak, dnes je tu i jiné místo volné. Onen zvláštní, neznámý manželský pár dnes chybí. "To je zvláštní", pomyslel si každý ze stálých, kdo do místnosti vstoupil. Tihle dva nechyběli snad žádný jiný den od té doby, co sem poprvé před dvěma lety vešli. Na oba byl přinejmenším groteskní pohled. Ona byla přinejmenším veliká jak do délky, tak do šířky, ta musela mít asi pořádnou ránu. V obličeji měla stále ten samý nedůtklivý výraz, vyjadřující trochu pýchy, nudy, opovržení a nadvlády najednou. Nosila ten samý norkový kožich, ať byla zima nebo léto, zřejmě tím chtěla ukázat, že na to má. Chodívala ověšená různě barevnými korálky, které měla omotané kolem krku, zápěstí, ale i pasu. Nikdy se neusmála a pila jenom pivo, občas smíchané s frťanem rumu. Její manžel byl naopak hubený, malý, žádná ramena s malou hlavou, takový nedomrťka. Když vstupoval, tak vhradně v závěsu své čtyřnásobné manželky. Od pohledu "podpantoflák". Vždy objednávala jen ona a on se jí ptal, jestli si může odskočit. Když odcházeli ona žena hlasitě pozdravila, její muž jen tak pípnul a rychle za ní cupital otevřít dveře dokořán, aby se do nich vešla celá.
  "Copak, velectěná Matróna dnes neměla žízeň?", pronesl nejmladší ze spolku hráčů. "Slyšel jsem, že prej ho furt tluče a tenhle víkend ho ztloukla tak, že se nemohl ani hnout, tak šla sama do ňákýho nóbl restaurantu.", řekl muž s šedivým plnovousem a počal soukat tabák do ručně vyřezávané dýmky. "A myslíte, že na to maj? Víte vůbec někdo, čím si vydělávají?", přídá se do hovoru kníratý pan Čabajský. "No, slyšel jsem, že on se zabývá domácím právem. Je zaměstnán v prestižní právnické kanceláři a finančně nestrádá. Jeho choť prý dělá na finančním úřadě výše postavenou úřednici, takže také má nemalý plat. Navíc mám dojem, že se blíže zná i s naším panem starostou.", odpoví promovaný psycholog Jandák svým běžně vážným a na poslech učeným projevem. "Určitě?", reaguje vousatý muž, mezi přáteli zvaný Boban a přitom se směšně mračí. "Já myslel, že nic moc nejsou, proč by jinak chodili do takový putiky?" "Prosim?", ozve se od výčepu majitel hospůdky. "Ale no tak!", odpoví Boban a začne lokat pivo stojící před ním na stole. "A myslíte, že ho vážně tluče? No, je pravda, že na to vypadá, ale, že by toho mohla být schopná?" přemýšlí pan Čabajský. "No jo, co když ho vážně utloukla? Ale jako úplně. Kluci říkali, že tuhle v parku viděli nějakou podezřelou osobu. Co když ho umlátila k smrti a pak ho tam šla zakopat? Taková ženská by ho určitě unesla a s tim jejim výrazem bych se ani nedivil! A vůbec, neměli by sme zavolat chlupatý? Třeba z toho bude velkej případ a my budeme vlastně korunní svědkové?!", bez jediného nadechnutí pronesl Jožin, onen nejmladší příslušník hráčského spolku. "Přestaň blbnout a pij, podivej se, lemtáš jedno pivo dvě hodiny a už nevíš, co plácáš!", obořil se na mladíka šedivející Boban. Přesto v tu chvíli, co Jožin dopověděl, měli všichni ostatní příslušníci hráčského spolku v očích vyděšený výraz, jakoby tu situaci viděli na plátně před sebou. Pěknou řádku minut potom nikdo ani nedutal. Vlastně v celé hospodě jako by najednou všichni mysleli jen na to jediné - co se asi mohlo stát? "Já se domnívám, že to zase až tak dramatické nebude", prolomil ticho pan doktor Jandák. Ta jedna věta stačila, aby se všem alespoň trochu ulevilo.
  "Stejně v tom ale asi něco bude, dyť celý ty léta nevynechali ani jeden jedinej den a teď najednou nic?", řekl Boban se zadumaným výrazem v očích. Všichni se zase zamysleli, až najdenou kníratý pan Čabajský vyhrkl: "A pane vrchní, vy náhodou nevíte, co jsou ti dva zač? Ten malej hubenej, s tou velkou kníratou? Věčně tady vysedávali a teď je jejich místo prázdné." "No, něco jsem slyšel", zamyslel se hostinský u výčepu, "prej bydlej až na druhým konci města a sem příjíždejí výhradně trmavají. Zkoušel jsem se jich občas na něco zeptat, ale oba mlčeli jako hrob... Tak nevím." "V tom něco bude, jestli to náhodou nebude tak, že on zabil jí. No jasně, nechal jí udělat tučnou pojistku a pak ji přihnal infarkt. Že by ten malej, mrška, byl taky tak vypočítavej? Je pravda, že tichá voda břehy mele. No jasně, já sem na to asi přišel. On se jí, semetriky, zbavil a teď si někde užívá s holkama! Vždyť vona mu taky nedávala asi moc prostoru, matróna jedna. No a jeho to přestalo bavit, tak ji normálně zamordoval!", pronesl Jožin a začal lapat po dechu s vítězným úsměvem.
  Všichni se zase zamysleli a bylo slyšet jen, jak zvenčí zacinkala poslední večerní tramvaj. "No, ale pánové, není tohle moc silné téma pro vlahý jarní večer?", zvolal hostinský, který právě pronesl další sklenice piva. Najednou se otevřeli dveře a zvenčí zafučel silný vítr. Všichni zůstali sedět, jako opaření. Do hostince vstoupil hubený, tichý chlapík a pokynul na pozdrav. Ano, byl to onen údajně týraný manžel, hlavní aktér stolní debaty. Ve tváři měl stejný, umučený a poddajný výraz, jako jiný den. Na sobě měl slavnostní černý oblek a šedivý, větrem zmuchlaný kabát. Vypadal elegantně, až nebývale elegantně. Šel dále k výčepu a postavil na něj keramický džbánek. "Plný, prosím", řekl a poodstoupil. "Ale copak? Kde jste nechal paní? Nikdy jste nebyl bez ní", zeptal se hostinský a začal natáčet. "Ále to víte, ženský", jen pokrčil rameny a dál stál. "Vy toho moc nenamluvíte co?", zkoušel se na něj smát vrchní a položil před něj plný džbán. "Víte, pane vrchni. Celý život jenom přemýšlíme, co říct, aby to bylo správně. Ale když už máte co říct, slova jsou zbytečná...", nechal na stole peníze za pivo, uchopil džbán do náruče a s pozdravem odešel.