Jeden celkem pěkný a do jisté míry a okamžiku obvyklý večer mi převrátil život na ruby…
 Usínal jsem po krásném večeru stráveným s přáteli. Byl jsem trošku opilý, ale jinak, v ten okamžik, spokojený – byl jsem přece už ve své postýlce.Vždycky jsem chtěl, abych nemusel absolvovat tu cestu nočními ulicemi. Halekání nezletilých opilců, motavá chůze stálých štamgastů… na lavičce v malém parčíku zamilovaný páreček:
 „ …koukej, jak sem se dneska vodřel“
 „ A co si prosim tě dělal ?…. Ukaž…“
 Spravoval jsem si to svoje kolo,víš který? No a jak je ta přehazovačko, tam dole, tak když jsem nandaval řetěz…“
 „ Měl si být opravářem…“

 Pak jdu dál. Na jednom už prověřeném místě se dívám v mírném záklonu na nebe a čůrám při tom. No a potom mě už čeká jenom nepříjemná a opravdu dlouhá rovná ulice. Podél chodníku stojí auto za autem.… Začínám hledat klíče – po kapsách, v baťohu….Konečně doma…
 Asi nic vyjmečného, ale tento večer… ten sen, který se mi zdál : Nevím kde a kdy se odehrával, vlastně jsem viděl jen stránky nějaké knížky. Stejně tak jako když otevřete jakoukoliv knížku z knihovničky. Viděl jsem odstavce, formát textu: Nebyly to stránky mlhavých písmenek, ale ostré řádky, které jsem mohl v klidu číst. Mohl jsem klidně přeskočit pár řádků, nebo se vrátit k předchozímu odstavci. Podivný statický sen, že ? bez jakékoli kontinuity. Vůbec nic se v něm nedělo, jenom jsem mohl do zblbnutí číst dvě stránky nějakého textu. Říkám nějakého,protože jsem ho nečetl – moc se mi nechtělo, i když vlastně nakonec mi to nedalo. Zprvu jsem jen tak létal očima a text si prohlížel. Když jsem se začetl, sen skončil. stačil jsem toho přečíst jen trochu. V podstatě to, že se uchlastal k smrti, že nevěřil v reinkarační cyklus. A cosi se slečnou s malou pihou…
 Přiznávám, že silně pod vlivem A. Bretona jsem se začal obávat, že jde o můj život. Řekl jsem si, že začnu něco dělat, že se změním….
 Ráno jsem tedy poprvé vstával jako vegetarián věřící v reinkarnaci. Pak jsem přestal pít – teda jenom před lidmi. Doma, když jsem byl sám, jsem si vesele popíjel a někdy se fakt dost zhulákal…
 Slečnu s malou pihou jsem znal dost dobře, chodili jsme spolu, ale poté co mě poznala, se se mnou na prosluněné lavičce rozešla.
 Začal jsem být čím dále více chlastající abstinent. Pěkně doma jsem usrkával lihoviny, zatímco s kamarádama v hospodě jsem popíjel džusy, kterých jsem dokázal za večer zvládnout i osmnáct.
 Jednou jsem to ale přehnal. Byl jsem doma zavřený již dobrý půlrok. Půlrok pořád opilý.Potácel jsem se u sporáku a mikrovlnky a ptal se, proč musím jíst, když mě to nebaví.Bylo mi fakt zle. Zpomaleným krokem a hlasem zpocených prstů jsem zavolal sanitku. Slyšel jsem všechno příjemně zpomaleně. Houkačku, slova sanitářů i ten šrumec v nemocnici.
 Probral jsem v posteli páchnoucí desinfekčním nemocniční prostředkem, ale hned jsem zase usnul, protože jsem byl snad ještě opilý. Když jsem se probral podruhý, měl jsem strašnou chuť na cigáro a párek v rohlíku. Taky jsem si všiml, že vedle mě stojí paní doktorka. Usmívala se na mě. Byla to slečna s malou pihou,
 „Tys nakonec vystudovala medinu ?“
 „Jo vystudovala. A ty ? Co jsi vlastně dělal ?“
 „Vlastně jsem nic nedělal – nechal jsem věci plynout.“
 „To je chyba.“
 „Už jsem takový.“
 Otevřely se dveře a vešla sestřička s doktorem.
 „Kolegové ?“
 „Né, já nepracuju tady.“
 Mladičká sestřička cosi zmateně vysvětlovala doktorovi a rozhazovala rukama. Doktor ji pohladil po ramenu a odešli.
 „No jó, tady se o člověka fakt postaraj !“
 Slečna s malou pihou si sedla ke mně na postel a zeptala se:
 „Kolik máš hodin ?“
 „Za osm minut půl jedenáctý.“
 „Tak to jsi už hodinu a 22 minut mrtvý. Já jsem mrtvá 22 minut, zabila jsem se, když jsem se to dozvěděla.“