Kdysi v jedné dnes již zapomenuté zahradě rostly bílé růže. Neznaly přetvářku, zklamání ani lež. Rostly tiše, bez povšimnutí. Nikdo je nezaléval ani o ně nikdo nepečoval. V zahradě bydlela dívka. Byla zamilovaná do chlapce, který jí ublížil a rozešel se s ní. Ona ho však přes to všechno stále milovala, dávno mu už odpustila. On jí ale zpátky nechtěl, nedokázal uznat svou chybu. Ona nevěděla co dál dělat, moc se trápila, plakala tiše a zoufale bez naděje na nový začátek. Neměla nikoho kdo by jí pomohl. Nejedla, nepila. Jediný kdo o tom věděl byly divoké bílé růže. Dívka utrápená a vyčerpaná k smrti k nim přišla a řekla, že si jich sice celý svůj život nevšímala, že jí to moc mrzí a že už je pozdě tohle všechno vrátit. Utrhla jeden ostrý trn a vyryla do své kůže slova I´m sorry, I can´t be perfect…jenom krev a slzy stékaly na zem. Poté řekla růžím sbohem a opustila tento svět navždy. Růže nechtěly aby někdo spatřil všechen ten smutek, který dívka prožila a tak slzy s krví vypily. Z krásných, nevinných a bílých růží se staly růže rudé. Když šel chlapec okolo zahrady a spatřil mrtvou dívku uvědomil si, jak moc ji miloval a co všechno jí způsobil. Konečně přiznal svou vinnu a pochopil…dívku vzal do náruče a políbil ji. Se slzami v očích pohřbil dívku u tajemných růží. Na náhrobní kámen napsal jenom I´ll never turn back time but you were, you are and you´ll always be in my mind! I chlapec jednou zemřel jen růže si pamatovaly všechno co se stalo, zčernaly a ukryly toto tajemství navždy