Prázdniny mimo civilizaci

Prázdniny jsou pro mě vždycky docela rozporuplné období. Na jednu stranu mám konečně klid, a obvykle nemusím pracovat ani dělat věci do školy  – ale na druhou stranu jsem na prázdniny s železnou pravidelností deportován „do přírody“, což už tak zábavné není... ;-)

 

Tedy samozřejmě, že je příroda fajn, a pobyt na čerstvém vzduchu je dobrý pro zdraví. Ale na druhou stranu má takový vylet do lůna přírody i poměrně veliké nevýhody: jsem pryč od počítače, jsem pryč od internetu, jsem pryč od.. ehm.. počítače s internetem.. a tak vůbec :o)

 

Už před několika lety jsem se rozhodl tuto zoufalou situaci řešit, a pořídil jsem si notebook. Sice jsem si ani tak nemohl hrát své oblíbené hry, a nebo surfovat na internetu, ale už jen přítomnost miláčka notebooka mě uklidňovala, a pomáhala mi překonat dlouhé týdny v přírodním exilu. Naše dřívější obvyklá destinace (kdesi v západních Čechách) byla navíc poměrně příznivá ohledně přístupu na Internet – bylo tam několik internetových kaváren, a čas od času se dala zachytit i nezabezpečená wi-fi síť u sousedů ;-)

 

Tentokrát ale přišel šok, protože letošní prázdniny jsme strávili na úplně novém místě – v jedné z nejmenších vesnic na světě! A když říkám nejmenší, tak to tak také myslím. V podstatě stačilo, aby se člověk ráno protáhl, a rukama hned zavadil o cedule u vstupu a výstupu do vesničky... :-P

 

Každý správný Pražák ví, že za hranicemi Prahy nic není  - snad jen bažiny a vřesoviště  Obvykle jsem tuhle informaci bral s rezervou, protože jsem slýchal i o jiných obydlených oblastech a skanzenech (jako Plzeň, Brno, Ostrava a podobně) – ale tohle byl EXTRÉM. Nejen že tam nebylo absolutně vůbec NIC, ale dokonce tam nebyl ani signál mobilního telefonu!! Člověk se musel vydrápat za hranice té necivilizované pustiny, a hledat aspoň jednu pomyslnou „čárku“, která sice nestačila na telefonování, ale alespoň umožnila odesílat a přijímat smsky…

 

V těchto nelidských podmínkách jsem strávil cca tři týdny, a kdybych po večerech nepozoroval alespoň uklidňující záření displeje na notebooku (kde jsem bez internetu hrál alespoň Šachy, Solitaire a Hledání min), asi bych dočista zešílel. I tak to bylo těžké, protože i když je příroda docela zajímavá (prvních deset minut), trčet v ní několik týdnů je katastrofa. Zejména když si člověk uvědomí, že jediná šance, jak dostat čerstvé rohlíky, je vydat se na půldenní cestu do 12 kilometrů vzdálené vesnice, která je asi o dva metry větší, a je v ní aspoň konzum nebo večerka...

 

Byla to ale každopádně zajímavá zkušenost, to se musí nechat. Když jsem se totiž vrátil zpátky do civilizace, byl jsem zocelený a plný zkušeností. Vietnam hadr... Teď už dokážu přežít v jakýchkoliv podmínkách. Po sluchu poznám, který cvrček v okolí má revma. Dokážu si ulovit a nakrájet hermelín za 8 sekund. Oheň rozdělám i upřeným pohledem… :-))

 

Nicméně pokud příští rok pojedeme někam, kde to nebude připomínat prvobytně pospolnou společnost, budu taky docela rád