Setkání v Práglu

Prázdniny jsou v plném proudu, ale čas od času se i já odlepím od věčného vysedávání u počítače a vyrazím někam mezi lidi. Uprostřed letošní okurkové sezóny totiž došlo k velmi významné události - ve středu a ve čtvrtek (23. a 24. července) proběhl dlouho plánovaný sraz „Líbkařů“, a do Prahy se sjely „známé xichty“ téměř z celé republiky. Účast byla opravdu hvězdná, a nechyběl ani světoznámý fotograf smazanej či diskusní ikona kytkovatej. A to nebylo vše - dále hráli v českém znění: syas, KaoS, -iwis-

(no a samozřejmě já)

 

 

Zajímavé také bylo, že většina účastníků přicestovala z různých exotických dálek. Z naší krásné stověžaté Prahy jsem byl totiž jen já a KaoS, zatímco ostatní museli trávit dlouhé hodiny na cestách, aby se mohli této mimořádné akce zúčastnit. Jen považte: pan Kytička je z Pardubic, -iwis- z Havlíčkova Brodu, smazanej bydlí v Ústí nad Labem, a syas má doupě až kdesi u Ostravy (navíc pochází z nepatrné vesnice, která není ani na mapách, takže jen na ostravské nádraží musela cestovat dva dny drožkou, a v polovině cesty přepřáhnout oslíky) :-) Jsem si ale jistý, že se ta námaha vyplatila, a všichni dotyční si odvezli plno zážitků, ke kterým se budou rádi vracet ještě v důchodu...

 

 

Ale abych se prokousal k samotnému srazu. První den byl převážně poznávací, a ústředním bodem byla výprava do pizzerie, kde jsme chtěli trochu posedět a nadlábnout se. Samotná objednávka ale nebyla úplně jednoduchá. Tak kupříkladu smazanej utrpěl vážný psychický otřes když zjistil, že tam nedělají pizzy „na půl“ (tedy polovina s nějakými ingrediencemi, a druhá zase s jinými). Ve spravedlivém hněvu chtěl zardousit číšníka, ale nakonec ho ušetřil; protože zjistil, že podobně zpátečnická jsou patrně všechna města (Pardubice, Ostrava, Ústí – všichni hlásili, že pizza „na půl“ jim nic neříká). Smazanej byl tedy zklamanej. „V Ústí to je normální!“ dodal zarputile, a věnoval se jídelnímu lístku...

 

 

Druhý problém spočíval v tom, že pizzerie měla připravenou speciální akci pro studenty: ke každé objednané pizze bylo možné získat na ISIC kartu druhou pizzu (ze speciálního lístku) zcela zdarma! Všem se okamžitě rozzářila očička, a začaly složité výpočty, kdo si co objedná, s kým se rozdělí, a jestli si nějakou ještě vezme v krabici domů...

Rozhodování bylo nicméně poněkud chaotické, a když nám přinášeli čtrnáctou pizzu, začali jsme se obávat, jestli tuto gastronomickou invazi zvládneme. Všechno ale dobře dopadlo, a poslední kousky jsme si ještě nechali na večerní procházku.

 

 

Ano, ano, i tentokrát přišla na řadu večerní procházka noční Prahou. KaoS nás dokonce vytáhl do stejného parku a na stejnou vyhlídku, jako když jsme se viděli posledně. Což ale nebylo na škodu – já si to už moc nepamatoval, a ostatní tam nikdy nebyli. Cesta ale nebyla snadná. Syas měla kupříkladu problémy s dlážděním, neboť vzhledem ke své velikosti zapadávala mezi spáry a do výmolů; kytkovatej byl zase bez brýlí a nic neviděl (tudíž musel dlouze a složitě zaostřovat, aby do něčeho nevrazil a zase si neublížil, jako když se před nedávnem škádlil s neonacisty). Nu a –iwis– jela pro změnu docela brzy domů, a tak nás po vstupu do parku opustila. Nakonec jsme ale na vyhlídku dorazili, a mohli se pokochat pěkným výhledem (tedy až na Kytku, který vnímal jen rozmazané skvrny) ;-)

 

 

Je vždycky zajímavé poznat pajduláky, které zná člověk jen přes internet. Vzhledem k tomu, že nemám paměť na obličeje, tak jsem je, přiznám se, skoro ani nepoznal (tedy až na syas, která svoji výškou metr dvacet v kohoutku paradoxně vyčnívala) :)) No a protože nemám paměť ani na jména, tak si ani všechny nepamatuji, a raději tedy píši jen nicky ;-) 

Setkání bylo každopádně fajn; jen škoda, že neodolali svým závislostem. KaoS sice původně tvrdil, že přestává kouřit (což říká už asi dva roky), a i syas před srazem slíbila že cigaretě zkusí odolat výměnou za Miňonky. Leč hned jak si kytkovatej po příchodu zapálil, jejich předsevzetí šlo.. ehm.. do kytek, a hulili jak fabriky. 

Njn, tak třeba někdy příště…

 

 

Druhý den byl už mnohem akčnější – smazanej se dopoledne vypravil do Rudolfína na výstavu úžasného rakouského malíře Gottfrieda Helnweina, a já se tam vydal také. Bylo to fascinující, protože mistr Himlhergot tvoří tvz. „hyperrealistickou malbu“, a řada jeho obrazů vypadá jako fotografie. Mimochodem, tuto výstavu nám doporučila syas, která tam byla ve středu – a už dva týdny předem se moc těšila (i když do poslední chvíle nevěděla, kde se to koná, a jak se ten chlap jmenuje) :o) 

Po výstavě jsme chvíli čekali, než přestane pršet, a až se vzbudí syas (vyspávala totiž noční tah Prahou, který absolvovala ve společnosti slepého kytky), a následně jsme se po malém občerstvení vydali do pražské zoologické zahrady. Zbyly jsme tedy už jen tři, protože iwis odjela domů včera večer, kytkovatej opustil Prahu někdy v noci, a KaoSovi se do zoo také znovu nechtělo...

 

 

I ve sníženém počtu jsme se tedy vrhli mezi divoká zvířata, a začali jsme čerpat znalosti a poučení. I když se jednalo o klidnou procházku, nebyla nouze ani o napínavé okamžiky. Například hned z počátku použil smazanej svůj "animal-friendly" dotek na kozy ve výběhu, a jednu to natolik rozvášnilo, že vyskočila ven na cestu. Syaska měla zrovna v ruce krmení, a když na ní koza skočila, ozvalo se přes celou zoo zoufalé vřískání, hladové mečení, a kratke ostravske kletby.

Kozu jsem si ale velmi brzy zamiloval, a chvilku jsme se mazlili a olizovali (což syas zpětně okomentovala, že prej jsem prase!). No co, kouření je větší prasárna

 

 

Následující zoologické drama měla na svědomí opět syas, protože nás přemluvila, ať se svezeme lanovou dráhou. Tedy ne že bychom se báli :o) ale viset na kývající se sedačce v děsivé výšce nad světem, to není žádná legrace... Ostatně smazanej nemá s lanovkami dobré zkušenosti, a tentokrát byl navíc ověšený asi sedmi batohy a pouzdry na foťák, a jako bonus táhl i stativ. Nicméně sebrali jsme odvahu, umístili si zavazadla na uši, a cestu jsme zvládli. Paradoxně největší problémy měla sama syas, kterou kvůli výškovým rozdílům lanovka šťouchla do ledvin (místo pod zadek) a museli jí v rychlosti vysadit :o)

 

 

Další procházka byla nicméně příjemná a bez dalších problémů. Z klecí, výběhů i informačních plakátů na nás koukala různá zvířata, a občas se na nějaké tabuli objevil i ředitel Petr Fejk (se diwim, že mu ten profil eště nesmazali, fejkowi jednomu diwnýmu) a my se i nadále vzdělávali (syas se kupříkladu dozvěděla, že při setkání s hyenou musí být co nejvyšší) :)) 

 

 

S dobrou náladou a objemným stativem jsme tedy prošli skoro celou zoo. A i když jsme ve finále začali poněkud moknout, většinu času to bylo v pohodě a i sluníčko se na chvíli ukázalo. Smazanej také fotil jak o život, a dokonce několikrát cvaknul i syas, která se jakémukoliv focení obvykle bránila. Nicméně smazanej je profík, a jak sám říká, „každý má svůj úhel, ze kterého vypadá nejlíp“ (sice mě po těchto slovech několikrát vyfotil zezadu, ale možná to je jen shoda okolností)...

Nakonec jsme se vrátili na metro, dali si něco malého k zakousnutí, a pomalu se začali loučit. (btw, místní McDonald měl jen díky smazanýmu historické tržby, protože jeho spotřeba cheesburgerů by stačila k nasycení menšího afrického státu) ;-)

 

 

Nu a tím naše setkání skončilo. Syasta se vydala kamsi do svých polí mimo civilizaci, a smazanej za pár minut odjel do Ústí. Ale smutek naštěstí netrval příliš dlouho, protože cca za dvě hodinky jsme se zase všichni sešli na starým dobrým Líbku...

(tedy až na syas, která byla teprve v půli cesty)