Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

Po otřesné šesté kapitole přináším sedmou jako poslední pokus vrátit sérii do původního tempa,a pro ty kdo se rozhodli zkusit přečíst všechny kapitoly mám sedmou obsahující návaznost dějů - zkreslenost 80 %

kapitola 7 - Koblížci

Jak tak Jon vzpomínal na svou první schůzku s Monicou začaly mu těžknout oči i ten stupidní úsměv pomalu zmizel.
Zvláštní zvuky ze sousední ložnice rodičů,se ztišovaly až nakonec utichly úplně,
Bohužel když si to Jon začal vědomovat znovu se probral a vše slyšel v původní nesnesitelné hlasitosti.
Narazil si sluchátka co nehlouběji to šlo a soustředil se.
Netrvalo to dlouho a operátor matrixu jej konečně přemístil do jiné oblasti.
Objevil se na tenisovém kurtu kousek od schované hospody,majitel Horatio Horác moc dobře věděl že jeho podnik je policii hodně znám,a na nepřístupnosti aut si dal záležet.
Čáu,zdravil ho Andy od stolu pod slunečníkem a vstal.
Jon jeho pozdrav opětoval,za doprovodu masivního stereo-kašle místních štamgastů.
Ohlédl se jestli je partička v pořádku,a taky že byla ještě víc než v pořádku.
Jeden držel pevně zčernělou skleněnku před sebou a nahlas se rozhodoval zda "Hulit či nehulit,to je oč tu běží",druhý se snažil vykašlat kouř z roztažených plic div si nerozmlátil hlavu o zem a třetí žena s vlasy svázanými do prazvláštního tvaru vrtulníku zamyšleně koukala před sebe do dáli,jediné co její filozofický výraz kazilo byla do půli otevřená ústa.
Už jsem si myslel že nepřijedeš,napomenul jej Andy.
Dělal jsem co jsem mohl,víš co to je vstávat v posteli s jednou mařkou a ...,odmlčel se a nastavil si znechucený výraz.
A dalšíma 2 chlapama,ještě ke všemu metalistama s vlastní kapelou v moři různejch sklinek slívky,zelený,vodky a já už to radši ani počítat nebudu nebo budu muset uctívat porcelánovýho boha znovu.
Hehe,tak tos měl asi pernou noc co.
Jon se na něj jen zlostně podíval a dál ho přesvědčoval že přestože si nic nepamatuje ví dobře že se žádnou metalistickou mužatkou ani nějakým jejím bisexuálním kamarádem nic neměl.
Já vím,přece bys Monicu nepodved,maximálně tak se šprckou co.
Ty se bavíš ale já ne,je ve Žďáru už týden,a šprcky ani nemám,všechny sme je spotřebovali hned prv ...
Opět jej přehlušil strašlivý záchvat kašle ozývající se od dveří hospody z trojice veselých umírajících hipíků.
Hned první den,dopověděl.
Teda ta má výdrž,vychvaloval ji Andy.
No ani nechápu jak mohla bejt unavená,skoro celou dobu si jen ležela a propocovala mě siluetu do prostěradla,však měls to vidět když se zvedla,připomínalo to policejní křídou obkreslovaný místo činu.
To se už začal uculovat i Andy ale z větší části,kvůli vzpomínce na Prahu,když už míval dost svých dotěrných známostí,mohl se vydat sem,chudý rozhodně nebyl a proto si občas jednu cestičku za bývalou přítelkyní mohl dovolit.
Jone ahoj,volala na něj příchozí Gabriela,Jak bylo na dovolené.
No docela fajn,spíš mě štvalo že jsem tam přišel o půl litru korun z kreditu.
Cože,vychrlila posměšně.
Psal jsem si s Mončou,nejdřív jsem si myslel že to byly ztracený prachy,ale nakonec to došlo do menší vynahrazovací fáze,konstatoval hrdě a šibalsky se usmíval na Andyho.
Aha,odvětila,takže vy jste teď spolu ?
Jojo,hele Gábi je tu Davča ?
Je,proč se ptáš.
Ale jen tak,jde se kalit,zavelel a prošel hustým mrakem spálené trávy,který zrovna vypouštěl jeden z trojčlené partičky s komentářem "to byl ale prd".
To jsem zvědavá jak si chceš koupit nějakej alkohol,když tu dneska nalívá Horác,ozvala se Gabriela když vešli.
No ten aby neměl pořád bobky z policajtů,lezou sem častěji než on sám a to tu bydlí,ale už to mám promyšlený pronesl Jon s vítězně se zahleděl na svého osmnáctiletého kamaráda Patrica.
Vysoký,vždy pozitivně naladěný Patric Field vstal a šel pozdravit příchozí přátele,kdyby ale věděl za jakého notorického ožralu ho Horác bude mít až jim všem bude kupovat pití,býval by za nimi raději nechodil.
Tak tady to máte,čtyři vodky,dvě piva a už za mnou s takovýma nabídkama nelezte,obořil se na ně.
Co Jone,nedáš si panáka,provokoval Andy.
Hele jedna časoprostorová trhlina o silvestru mě stačila,tohodle už se nikdy nedotknu,namítal.
Dobře tedy,dobře,stejně bych ti nedal.
Ještě abys mě dával,od toho mám Monicu,pokáral ho vzápětí Jon.
Gabriela se otočila a podezřívavě se na ně podívala.
Ježiš,okomentoval její výraz a vyrazil do tanečního sálu.
Vešel do předělané tělocvičny Sokolu sousedícího s hospodou a počítal příchozící fanoušky vystupujících Koblížků až po dlouhém bádání přišel ke konečnému výsledku jedna.
To jsou tak populární že je poslouchá jen David,nebo už jsou všichni tak střískaní a odpadli,pronesl pomluvačně Jon.
No až se vrátí Marťa tak jich tu bude plnej počet,odpověděla mu stejným tońem Gabriela.
Zajímalo by mě kdy Horác konečně pochopí že si sem musí přizvat Pendulum aby někoho přitáhl.
Tak to byste tu spíš skákali jen vy dva,smála se a ukázala na oba.
Prosímtě zdrž se odpovědi jo,nebo ti rozsekám hlavu o tu horolezeckou stěnu,vyhrožoval Jon,už si ani nemohl vzpomenout od koho tenhle masochistický styl humoru měl,a ikdyž nechápal proč,vždycky to Gabrielu pobavilo.
To by sis mohl zkusit a narvala bych ti deštník do ..."(určitých citlivých míst)"... a pak ho roztáhla.
Jon se zhnusil a vyhnal ji pryč.
Radši už běž jo,nebo ti ten obličej fakt zploštím.
Gabriela se znovu usmála a odešla zpátky na další rundu.
No a já budu muset zase na chvíli zaskočit za Týnou,aby mě pak nevyčítala po zdesetinásobených pěti minutách že na ni kašlu,pronesl vzteklým hlasem Andy.
Dobře,souhlasil Jon,pak půjdem na imaginárního panáka,narhl ještě a odešel se svým kelímkem pracně získaného piva druhými dveřmi pryč ze sálu.
Doufal že stěna oddělí jeho uši od těch strašlivě nepromyšlených textů,ale marně.
Opřel se o stěnu a skrz dveře do sálu sledoval Davču snažícího se přilákat svým tancem další fanoušky.
Kapela hrála slušně nahlas a vibrace z reproduktorů procházely skrz stěny celé hospody,a díky tomu si také Jon nevšiml zvonícího telefonu,když si později toho večera přečetl obsah nejednou zařval na celé město z plných plic.
Stálo tam : Jone já jsem hrozně opilá a no vyspala jsem se tu s jedním klukem,vždycky svýmu klukovi všechno řeknu a ... ale dál už nečetl.

Jan Kmoníček (Za Hranicí;Město v Karanténě 1 a 2;Krvavé vzpomínky)

1. básnická sbírka - Reborn

Co je to Idealita
jak relativní otázka
každý jinak
vnímáme světlo světa

pro někoho cesta klikatá
pro druhého přímá
z nějakého důvodu
každý jinak se na ni dívá

kde jsou ty časy
neambiciózních souhlasů
kam se poděly doby
čerstvě rýsujících se osudů

je to už tak dávno
z pohledu dítěte
kterým to sotva mávlo
a ocitlo se v pubertě

avšak z pohledu života
je tohle jen pouhá dřímota
před skutečným zrozením
jak fyzickém tak duševním
kdy konečně zmizí naše dětská slepota

čím více se blížíme samostatnosti a rozumu
tím více naděláme blbostí
a navrch nasadíme nevinnou korunu

neschopni odpovědnosti
všeobecně správných rozhodnutí
stejně tak význam loajálnosti
je nám cizí

ve snaze žít život dospělých
dopouštíme se chyb a nesmyslností
a proč vlastně ?
protože to tak dělají ostatní ?

Jsme zároveň nevinní i zlí
jdenou odpouštím,podruhé se mstím

Tak závistiví a chtiví
tak manipulativní a křiví

záleží nám na tom co si o nás myslí ostatní
ale jakým způsobem ?
chceme aby nám byli oddaní
tak to přece má být když my se rozhodnem

jenže co když totéž chtějí po nás oni
oběť dokážeme brát
ale rozdávat ?
vtipům ostatních se smát
ale vlastní vykládat ?

A pokud odpověď zní "ano"
nelžeme tím sami sobě ?
položme si otázku
kolikrát někomu řekli jsme "záleží mi na tobě"

A kolikrát mysleli jsme to vážně
ať s dobrými úmysli či zlými
lež zůstává lží i s důvody vlastními

uvnitř skutečný názor slyšíme
ale to co říkáme,doopravdy tak cítíme ?

snažíme se být vzor ostatním
být obdivovaní
navenek "cool" ale uvnitř spoutaní

a přitom neusilujeme o to působit problémy
jen hledáním smyslu v nesmyslech jsme zmatení
zbabělí i odvážní
pokaždé stejní a přece jiní

Kvůli malichernostem propadáme depresím
nevíme jak dál při výběru mezi masem skopovým nebo telecím
ale takoví bohužel jsme
a to jen díky svým bouřlivým emocím

protimluvně podporujeme
a po sléze za totéž odsuzujeme
nevíme sami
zda špatně či dobře se rozhodujeme

ubližujeme milovaným i milujícím
bez možnosti ukázat jim své rozpaky
říct jim o svém uvažování
stále se měnícím
když každá věta zní "na to kašlu taky"

jsme děti bez ohledu na věk
černé tričko nebo oblek
chaos v hlavě máme všichni

Naše přehnané sny a přání
tak zvláštní
až ke změnám názorů naś dohání
zanechávají v nás nejistotu
ponořenou do krůpějí potu

Co když řeknu "ano"
co když řeknu "ne"
avšak obava konce rozhodne
rozhodnu se ráno
až opojení přestane

Tomu kdo se dočetl až sem děkuju za čas a doufám že se dokázal alespoň minimálně ztotožnit s mým názorem.

Každopádně se omlouvám za chyby nechce se mě,všechn oto procházet a opravovat :D

Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

kapitola 6 - průlom

Jonův otec netrpělivě vyčkával svého neodpustileně opožděného syna nejmíň půl hodiny a když se konečně objevil ve dveřích mohl začít s proslovem jež si tak dlouho a usilovně promýšlel.
Kdes byl,zeptal se chladně.
Ale už v té době byl Jon imuní vůči jeho zastrašovacím metodám a stejným tónem také odpověděl.
Nikde ?,opakoval po něm Igor,odpověď se kterou nepočítal a musel tudíž popřeskládat svoji triumfální řeč.
Takže nikde,pronesl znovu ve snaze získat si čas.
A kde to nikde je,nezdá se mi že to je to místo kde máš v tuhle hodinu být,teda vycházím samozřejmě z faktu že ctíš naši domluvu.
A ano také že se mu podařilo dostat Jona do rohu,svého syna znal až příliš dobře,stejně tak ale i Jon svého otce,a moc dobře věděl jaká klička jeho poslední věta byla,jen s tím neuměl nic udělat.
Nic mi na to neřekneš?,využil chvíle ticha Igor,umocnil Jonovu vinu a pokračoval,to jsem si mohl myslet.
Omlouvám se tati ...
Teď už to neberu,kdyby ses omluvil hned ale ty tu děláš blbce ze sebe i ze mě,věděls že máš průser a klidně si sem přijdeš a ještě drze odsekáváš.
Jon v klidu poslouchal a pár minut si postál,věděl že i takový politický řečník jako Igor Less má svůj limit počtu slov,a také se dočkal,po chvilce už jen stáli naproti sobě a hleděli na sebe jako by jim ulítly včely.
Když měl konečně klid otevřel si okno,posadil se na parapet a z kapsy vytáhl krabičku Benson & Hedges.
Opřel se o stěnu,zapálil cigaretu a zahleděl na zelený panelový dům v dáli,ve druhém patře zrovna Gabriela Bádros procházela skleněnými balkonovými dveřmi do svého pokoje.
Kéž bych tě tehdy v tom Brně našel Gábi,bylo by dneska všechno jinak,povzdechl si po pěti minutách a do toho guvernérským hlasem zavelil Igor "Jde se spát",dohlédl si na Jonovo splnění rozkazu a protimluvně se ještě hodinu díval na televizi.
Tak či tak Jon usnul později a to nejen kvůli neustálým vzdychavým hlasům ozyvajících se z televize ale znovu se mu hlavou rekapitulovalo sedmé znovu-usmíření s Gabrielou,zážitky se svou platonickou sestrou,neuvěřitelně divokou kamarádkou s výhodami,táhle rozhovory s bývalým nejlepším přítelem Lukášem a konečně popříjezdová revoluce.
Se zavřenýma očima se zaměřil na svůj přílet do Brna.(hlavního města České republiky !!!)
Vystoupil tlakovými dveřmi z letadla na přistavené schůdky a na chvíli se zastavil.
Tak konec dovolené,pomyslel si a čekal než mu oči přyvyknou na sluneční světlo po tříhodinové cestě se zataženým okénkem.
Provokující sestřenka mu ho neustále otevírala a zavírala a nesmírně se po dobu letu bavila Jonovými otrávenými reakcemi na nárazy slunečních paprsků do očí.
Zapnul si telefon a div se celá telefoní síť T-mobile nezhroutila.
Do permanentně vibrujícího telefonu se valily masivní vlny textových zpráv,zmeškaných upozornění a ztracených volání.
Celý napjatý sledoval střídající se čísla až si uvědomil že se střídají v rozeznatelných intervalech.
Babička,druhá babička,Monica,babička,druhá babička,Monica.
Po zahlédnutí jejího jména se celý rozechvěl,zpráv z tohoto čísla bylo tolik že je nedokázal spočítat.
Igor zavelel ke zrychlení intenzity chůze ale Jon ho neslyšel,byl natolik zabraný do zpráv kterým nemohl porozumět,nic takového nečekal a pak tuna nouzových SoS zpráv,o kterých už vůbec nevěděl co si má myslet.
V jedné zprávě se mu omlouvala,v další znovu a s více přívlastky,postupně prošel další,ve kterých litovala "jak mu ublížila".
Nad tím se Jon lehce zasmál,všechno trápení už měl za sebou,když si ale přečetl poslední zprávu začala se mu znovu dobývat do srdce.
Stálo tam : Hrozně mě to mrzí,nedošlo mi co zahazuju kvůli tomu parchantovi,dovol mi ti to prosím aspoň nějak vynahradit.
Způsobů vynahrazení Jona napadalo hodně,o to víc se uculoval,ale přecejen nechtěl být za nechutné hovado a nechal si své tužby pro sebe.
Stejně tak jak ho zarazila její snaha vše napravit jej zarazilo oslovení "parchant" vůči Lucasovi,celý týden událostí mu unikal ale nechápal co se mezi nimi mohlo stát tak zásadního,zjistit to však musel.
Já jsem se k ní původně nechtěl vracet,teda chtěl ale nechtěl jsem to udělat Jone,a neměl jsem,zaprvý kvůli tobě ne,a za druhý protože je to prolhaná holka.
Jak tohle myslíš.
Lucas pozvedl hlavu a podíval se mu do očí,matně se mu leskly.
Aspoň ho to mrzí pomyslel si Jon.
Pamatuješ jak otěhotněla a já sháněl ten prášek.
No ale to už je celkem dost dávno.
Jo a takyže jsem jí ten prášek dal akorát celkem dost pozdě,každopádně před týdnem se ozvala že je v tom a že to nezabralo.
To už ale Jon vytřeštil oči,proč jsem se sakra ptal,pomyslel si.
Takovou odpověď rozhodně slyšet nechtěl.
No neboj není v tom,uklidnil ho hned v zápětí Lucas,lhala mi abych se k ní vrátil.
Další situaci-měnící rána,všechny zprávy,které se zdály tak chtivé byly lež,nebo nebyly to nikdy nezjistil,ale věděl že pokud psala jim oběma ve stejnou chvíli nemohl věřit minulosti jak pak tedy mohl věřit jejímu "vynahrazování".
Co když je to jen záminka jak si zajistit zázemí když ji nechal,nebo to myslela vážně,přemýšlel Jon ale nemohl se rozhodnout pro žádnou správnou odpověď,jisté bylo že si jejího vynahrazení užije zadosti,a při tom se zase začal uculovat.
Psala ti co,ozval se Lucas,kterak jej pozoroval.
Znovu mu bylo divné jak se to dověděl ale už se raději na nic neptal a jen kývl.
Já vím,říkala že jste domluvení na tom "šuku",byla tady nedávno.
A ikdyž se to Jon nechtěl dozvědět tak se to dozvěděl.
Ze zásady každá schůzka Monicy a Lucase znamenala sex,jen doufal že způsob jakým se mu o něm Monica zmínila nezněl "víš co dneska to stálo za prd zkusím to s Jonem" a jejich střet byl čistě náhodný,jediné co ho potěšilo byla Moniččina paměť,takto domluvení byli už od Lucasova rozchodu,aspoň si o to nemusím říkat,pomyslel si.
Řekl bych že už jsem toho slyšel dost,ne moc přesvědčivě pozdravil Lucase a s těmito slovy odcházel pryč,znovu se snažil utříbit si myšlenky a události,které ho pronásledovaly všude kam se pohl,chvíli měl radost že se mu možná Monica vrátí a začne nová éra,chvíli zase deprese kvůli jejím manipulativním meisterstychům,jedno ale věděl jistě a znovu se začal uculovat.
Čtyři dny na to ve smluvený den,ve smluvený čas vystoupila ona drobná štíhlá brunetka s nejtěsnější sukní a starou roztomilou jizvičkou na tváři ze žlutého autobusu a oba se nervózně uvítali,Jon si ji odvedl domů a půl hodiny si povídali o všemožných kravinách,smáli se a bavili.
Jon takový pocit do té doby nezažil,se žádnou dívkou do které byl kdy zamilovaný mu nic nevycházelo,ale Monica byla průlomem jeho života,první opětovanou láskou a také první fyzickou láskou.
Pak nastalo ticho,nesmyslný smích a když konečně sebral odvahu naklonil se a políbil ji.
Mazlili se tak dlouho ikdyž to Jonovi připadalo jako pár minut.
Toho dne po třech vysilujících hodinách,začaly se všechny jeho šrámy zcelovat,rány hojit a všechny problémy a deprese vytrýštily z jeho duše pryč.
Ležela mu na hrudi a spala,Jon ji hladil po vlasech přesně tak jak vždycky doufal,nádherně voněla,byla tak lehká a hebká,přestal vnímat čas,i jeho blížící se opravná zkouška z elektroniky přestala mít svou váhu.
Měl svoji Moničku a oproti všem dávným myšlenkám si na ni konečně mohl sáhnout a říct si,to je ona,existuje,miluji ji a když ji pohladím,úsměv se jí vytvoří na tváři ne v mé mysli.

nealkoholický kávový nápoj

k přípravě Lu´cmond drinku je za potřebí náhodně nalezená kofola,dále náhodně nalezená káva (nejlépe Capuchino Amareto) minimálně 3 týdny odstáté.
Tyto dvě lahodné ingredience smícháme a slijeme do půl-litrové sklenice.
Dále je třeba 5 gramů kamení(ne moc velkých,průměr cca 0,8 cm),při větších rozměrech může dojít k zaskočení a následné smrti.
Po aplikaci kamínků přidejte posmrkaný kapesníček,vršek od piva,2 kusy psího hovna,2 nedopalky/špačky/vajgly,kus skla a stromovou kůru.
Opět je třeba důkladně zamíchat.
Upozornění : klacek,kterým kávu mícháte musí být dostatečně dlouhý aby při možné explozi stál barman v bezpečné vzdálenosti od ohniska/hovniska.
Velké kusy se vám nerozpustí narozdíl od hovna,ale o to jde,kůru přidáváme kvůli obsahu mikroskopických třísek(vyvolávajících euforii při následném vylučování) a sklo čistě z dekoračních důvodů.
Nakonec po zamíchání přidáváme k dochucení minimálně 2 zapalovače,šišku a hrst omítky.
Doporučení : pokud chcete Lu´cmond drink podávat v jeho originální kvalitě(tak jak ho podávali praotci Jon Lless a Marc Leaver na mezinárodní ochutnávce nealkoholických nápojů)musíte v kolejišti najít masivním způsobem orezlou zkroucenou tyč asi 1 metr dlouhou s otvorem pro vtahování tekutin,nahradí tak ohrané klasické brčko
Srdečně vám přejeme dobrou chuť a hodně euforických zážitků při vylučování.
Jon Lless & Marc Leaver

Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

Proč seš proboha tak mokrej,křičela Jonova matka a propadala extrémní hysterii.
Byl jsem ...
Na chvilku tě pustím z očí a ty se vrátíš durch mokrej od hlavy k patě,seš pořád jak malý dítě,klela ale Jon ji nevnímal,duchem byl úplně jinde.
Člověk,kterého měl za nejlepšího přítele,zničil jedinou věc na které mu kdy záleželo.
Jon často přeháněl,ale do doby než ji poznal vše vnímal flegmatickým pohledem "věci přichazí,věci odchází",jenže s ní přišel zlom.
Stál v písku před motelem a sledoval moře přes půl kilometru dlouhé zahrady pod kopcem,vzpomínal na Lucasovi sliby,Moničiny vzkazy,přestal vnímat okolí,drásající sůl na krku přestala škrábat,vítr schlazující mokré šaty přestal studět,i vzdálený šum narážejících vln pomalu ustával v pozadí,jeho hluk střídaly ty skřípavé zvuky kovu doprovázené implodujícím žaludkem a ohňem prolévajícím slzné kanálky.
Zavřel oči a pokoušel se vypnout tok myšlenek,proudící k Monice,ale marně.
Znovu se mu objevila,držel ji v objetí,hladil po vlasech a stíral jí slzy z tváří,byla to vzpomínka na den kdy ji viděl poprvé od toho rozchodu.
Bylo to jako živý sen,písečná podlaha se začala měnit a tvarovat na betonovou silnici,po které kráčel tentýž den od Lucase,cítil se jako ve stavu beztíže,domy kolem něj se hroutily a po sléze zhmotňovaly na masivní zeď podél železnice,jež byla tvořena vytrhávajícími se kusy zábradlí.
A najednou tam stál znovu s plameny tekoucími žilami,hledíc vstříc.
Pral s těmi silami,ale ať se snažil sebevíc,nedokázal od ní odtrhnout oči.
Chtěla mu něco říct,nerozumněl jí,pohybovala ústy avšak nevydávala jedinou hlásku.
Usilovně se soustředil,ale jediné co slyšel byl zesilující se zvuk agresivního stroje,čím zřetelnější a hlasitější byl,tím víc se mu rozplývala před očima.
Pokusil se po ní chňapnout,minul,zkoušel to znovu a znovu ale rukama jen máchal ve vzduchu a její obraz se dočista vytratil.
Řev stroje gradoval,v zádech cítil jak se přibližuje,až těsně před nárazem poznal čemu patřil.
Masivní autobus,kterým Monica každý den odjížděla,nekompromisně jej srazil,až se mu obě ruce zaklínily v proraženém skle a přitisknutého,tlačil před sebou.
Rudé sklo se zařezávalo čím dál hlouběji do jeho masa,až z jeho ran prýštila krev jako o závod,rozlévala se po stranách autobusu až ztratil původní barvu.
Omámen,však přestával vnímat bolest.
Míjející okolí zmizelo v černé siluetě,a křiklavě žlutý autobus s širokými krvavými skrvnami po bocích,řítící se ohromnou rychlostí po betonové silnici,byl jediným spatřitelným objektem v tom nekonečném temnu.
Se stoupající rychlostí promítala černočerná tma kolem obrazy jeho samotného,kráčíc tunelem ze živého plotu.
Ozval se ten skřpavý zvuk a se zablesknutím tunel zmizel.
Přišpendlený,projížděl kolem Moniččina domu a prásk,další záblesk.
Po obou stranách silnice se zjevovali on i ona v různých scénářích,někde se drželi za ruku a se šťastným bezstarostným výrazem na tvářích,kousek opodál se oddávali vášnivým polibkům,na druhé straně silnice se však zjevoval přesný opak.
Stál tam Jon se zatlými pěstmi,hledíc do Lucasových zad,jež mu ji odváděl pryč,o dalších pár metrů na něm klečel a bil ho do obličeje vší silou,kterou dokázal nasbírat.
Když se konečně přinutil přestat na ni myslet,ještě se mu ze všech těch představ motala hlava,černá opona kolem silnice se spustila k zemi a odkryla noční oblohu Řeckého ostrova Kréta,betonová podlaha se znovu rozsypala na písečnou cestu před motelem a Jon začal vnímat nepříjemně ostré krystalky soli po krku,lepkavé mokré tričko a rozběhl se do apartmá,podrobit své hýčkané tělo osvobozující sprše.
Zneškodnil zablokoval si mobilní telefon,a zamezil tak komunikaci s domovským městem,hodlal si užít zbytek dovolené v klidu,v myšlence že je konec.
Jenže to byl teprve začátek.

Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

kapitola 4 - revoluční léto

Jon doprovodil Gabrielu domů po společné cestě plné prohozávní vzpomínek a událostí uplynulých za dobu jejich odloučení,poté už se konečně mohl projít sám a pořádně se zasoustředit jaké to léto,o kterém mluvili vlastně bylo.
Procházel po dlouhé tmavé cestě,jejich "bohaté městečko" neoplývalo zrovna funkčním osvětlením a proto jednou z mála světel byla záře měsíce deroucí se skrz tunel ze živého plotu.
Nikdo nevěděl zda to byl záměr domků jimž zahrady obklopující cestu patřily,nebo lenost zastřihávat ty zatracený kytky,každopádně tvořily krásný přírodní průchod.
Jon se snažil vybavit si každou cestu,kterou na tom místě s Gabrielou absolvoval,když v tom se mu vybavila vzpomínka z úplně jiného soudku.
Nebyla to Gabriela kdo ho doprovázel,ale Monica,hlavní náplň celého minulého léta.
Štíhla brunetka s obden barvu-měnícími se vlasy a překrásnýma očima ostře se zařezávajícíma do jeho pokaždé když se na něj podívala.
A stejně tak i ona uměla v Jonovi vybudit ten skřípavý,nervy deroucí zvuk.
Nikdy ho příliš nezajímala,byla to dívka jeho tehdejšího nejlepšího přítele Lucase,a jakákoliv myšlenka na ni nepřicházela v úvahu až do toho revolučního dne.
Tehdy to ještě nevěděl,ale právě ten den změnil jeho osud a nastavil úplně jiné životní tempo.
V zápalu vzpomínání se Jon pozastavil na konci tunelu a opřel se o zábradlí vedle vstupu do železničního podchodu,zahleděl se na projíždějící vlak,připomněl mu Moniččin "dočasný odjezd".
Už se mu ale nikdy nevrátila.
Těžce povzdechl a udeřil pěstí do zábradlí,tak silně až se zhasla jediná funkční lampa,zavedená do země skrz zábranu.
Vlastně na to ani nepotřeboval sílu,většinou stačilo jen projít kolem,takže jediné čemu se divil bylo že vydržela svítit tak dlouho.
Znovu se ponořil do myšlenek a zahleděl se přes koleje na kruhový objezd vedle želežniční stanice.
Zřídka kdy tu něco projíždělo,kromě autobusů v půlhodinových intervalech,ale o to nešlo,bylo to místo na kterém strávil celý ten velký den.
Jon se zrovna vracel z práce na půl úvazku,když v tom se mu rozezvonil telefon,byla to Monica,už tehdy spolu měli blízký přátelský vztah.
Brečela mu do telefonu,chrlila věty typu "on už mě nemiluje" a podobně,na to byl ale Jon zvyklý,neustále někoho takhle vyslýchal,a budoval si tak věruhodnou pověst.
To co ho ale zarazilo byl její potencionální rozchod s Lucasem.
Což mu také potvrdil on sám pár hodin sedíc na betonové silnici kruhového objezdu.
Jo je to pravda,poslední rok je to stále dokola,stereotyp co nebere konce,vydechl s kouřem cigarety.
To přece nemůžeš myslet vážně,namítal Jon,seš pěknej sobec,měli sme dát trojku a nic.
No...,pousmál se Lucas,zdá se že teď je to jen na vás.
Další z Jonových oblíbených vzpomínek,byl to zvláštní dejavu moment,cítil tehdy takovou předtuchu že tenhle konec je začátkem něčeho ještě většího.
A měl taky pravdu,týden na to začal Jonův mobil vibrovat jako vzteklá kočka,čím dál víc si s Monicou rozumněl,stejně tak blíž si byli a slovník kterým mluvili se exponencionálně blížil hranicím morální slušnosti.
Stejnou úměrou ho ale zatěžovalo svědomí,skřípání kovových desek,pocity provinilosti až se Lukášovi nedokázal podívat do očí.
Jenže ne všechno se zdálo takové jaké to skutečně bylo,zatímco se Jon s Monicou přestřelovali smskami s různými prasečinkami co by si navzájem udělali,Lucas na tom byl podobně,vodil za nos jednu labilní čtrnáctku.
A také se Jonovi musel pochlubit a aniž by se to měl jak dozvědět popřál mu hodně štěstí s Monicou.
Chvíli nechápal jak se to dozvěděl ale záplava úlevy jej uklidnila,konečně se na ni mohl zasoustředit všemi smysly.
Nestihl to ale uskutečnit,přišla další rozhodující událost a jak se říká kdo zaváhá nežere,s rodiči musel odletět na dvoutýdenní zájezd k moři,chvíli si Monicu ještě udržoval,ale pak přišel zlom.
Láska je přecejen silnější než jakkoli silné přátelství,a zjevné zpřetrhání pout mezi Lucasem a Monicou nebylo tak úplné,i on mel ten zvláštní de ja vu pocit.
Pocit příchodu něčeho mnohem většího,a měl pravdu nemohl ji nechat jít.
Jon se to dozvěděl tři dny na to,s hlavou vzhůru stál po kolena v chladné vodě Jaderského moře a nenechal se emocionální vlnou rozhodit,alespoň ne prvních pět minut.
Narazila mu do zad,srazila na kolena a pokropila při nárazu sprškou slané vody.
Přestal vnímat svět,miloval ji jako Gabrielu nikdy předtím,pozvolna zavřel oči když zašlo slunce za poslední vlnu v dáli a nechal své tělo bezvládně padat do vody.

Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

3. kapitola

všiml jsem si že už se pár lidí přinutilo přečíst si kousek téhle "rudé kroniky",jsem za to rád ale nemějte mě za buzíka ! :D,rozhodl jsem se vypsat svoje banální zážitky ve kterých se už točím nejmíň rok

kapitola 3 : výprava do minulosti

Netrvalo to dlouho a čidlo snímající pohyb zavelilo lampě zhasnout.
Jonovi ani Gabriele to nevadilo,dál se oddávali těsnému objetí,urovnávacím gestu jež značilo sklesnutí panujícího napětí.
Dlouho nad takovými představami Jon bdil,omílal je stále dokola a prolínal s ostatními vzpomínkami,ale ať mu tyto představy dělaly jakkoli dobře,nevyrovnaly se té oné chvíli.
Stejně ale věděl že přijdou vedlejší příznaky,ostatně jako pokaždé předtím.
Nyní to bylo osmé šlehnutí a omamné účinky drogy fungovaly,jen jedna věc ho pořád trápila.
Ten zvláštní pocit,tak příhodně přirovnatelný skřípavému zvuku,jako když se dere kov o kov do absolutního ticha,nečekaný a tak křečovitý.
Cítil to pokaždé když ji viděl s jiným,nebo když se víc smála vtipům okolí než těch jeho.
Projev směsice sobectví a nepochopitelné lásky.
Pamatuješ ještě na ten koncert,zašeptala svým sladkým hlasem.
Myslíš ten co si pamatuju.
No střízlivejs myslím byl,jestli se ptáš na tohle,přitakala kývnutím hlavy opřené o jeho rameno a na souhlas zavrněla,až ucítil ten příjemně šimrající třas hlasivek.
Za neuvěřitelných 80 korun hrála mizerná rádoby rocková kapela s ještě lepším názvem "Koblížci",poznamenal sarkasticky Jon a pustil ji z obětí.
Nesměj se tomu,napomenula ho s ironickým pohledem,Davidovi se to líbí.
To se ale začali smát oba a vybavili si svého emo kamaráda Davida pokoušejícího se o zpěv,kterému sotva rozumněl,s vážným výrazem ve tváři a ústy otevřenými jako predátor,tuna falešného piercingu tu představu jen umocňovala.
Víš,když jsi mi napsal tu zprávu před měsícem,ještě to na mě tak nepůsobilo ale chyběls mi,pokračovala.
A potom co jsem si prohlížela naše fotky a hlavně tu rudou z koncertu ... , odmlčela se jak to mívala ve zvyku velmi často z čehož Jon šílel , ... no ... prostě mi došlo jak mi chybíš,otočila na poslední chvíli stavbu věty což byla další věc která Jonovi lezla na nervy,protože nikdy nevěděl co původně chtěla říct.
Rudou,zopakoval Jon a sotva co to dořekl projel jím ten pocit,v uších zazněla rána dopadajícího auta střechou dolů a tříštění skla.
Tahle "rudá" fotka vznikla téměř půl roku zpátky,tehdejší časy byly úplně jiné,a to nejen proto že měla v současnosti větší prsa a znatelnější množství tužky na oči,ale byla to doba na ruby.
Projela jím vzpomínka tak silně že na chvíli zapomněl kde je a podlomila se mu kolena,během vteřiny se však vzpamatoval,ale i za takovou chviličku se mu vybavilo všechno.
"Bláhové šaty pro nemocné,židle dřevěné;okna skleněné",ozývalo se skrz stěnu,kterou původně Jon považoval za dost silnou aby ho ochránila ... mýlil se.
Opíraje se o stěnu popíjel pracně získané pivo v kelímku a užíval si hřejivého pocitu vítězství nad zákonem.
Pokoušel se ignorovat nesmyslné texty soustředěním se na svůj odraz ve skleněných dveřích,ze začátku celkem úspěšně,pak jeho oči ale upoutala silueta za nimi.
Zamžoural až se jeho vlastní obraz rozplynul a na původním místě se z mlžných obrysů zjevila Gabriela.
Stiskla kliku a pokusila se vejít dovnitř,ale dveře vykázaly službu a jen se srazila se sklem.
Její rázný příchod se změnil v komedii,kterou rozesmála jak sama sebe tak Jona,který celou lest řídil už od začátku.
Hravě se urazila když si všimla Jonovy nohy blokující dveře,ale při pozdravném objetí vychladla,ani se na něj nedokázala zlobit,na to ho měla příliš ráda.
Proč nejseš uvnitř,pojď se bavit,nadhodila.
Ale já se bavím,koukni,posledních 5 minut skáče pořád ve stejném algoritmu,prohodil Jon a ukázal dveřmi vedoucími do sálu na Davču.
A právě na tuto chvíli tak rád vzpomínal,tehdy to sám ještě nevěděl ale pohled na její rozhozené černé vlasy při každé otočce se mu vštípil do paměti na vždy.
Trhla hlavou,odhodila je stranou až se všude rozlehla vůně jejích vlasů a když spatřila Davida uprostřed prázdného parketu,zasmála se tím sladkým hlasem a omamným výrazem ve tváři.
To se radši bavíš s ním než se mnou,zeptala se provokativně.
Stejným tónem jí také přitakal a napil se z kelímku.
Ts,prohodila ale neodcházela,něco ji nutilo zůstat,nikdy když se pak vracela ve vzpomínkách nedokázala pochopit co ji k němu tak lákalo.

Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

2. kapitola

Můžeš mi vysvětlit co to tu děláš,všichni jsou dole u ohniště,klel Andy Anderson svým platonicky vzteklým hlasem,škrábajíc se na kopec.
Odpovědi se mu však nedostalo namísto toho uslyšel "Hmpf" následováno reakcí "Aha".
Jon se lehce pousmál nad hbitou odpovědí,Andy ho vždy dokázal vyvést z depresí,stejně ale dál hleděl do toho samého místa.
Byl to nejlepší přítel a člověk na koho se mohl obrátit za jakékoli situace,ať už se jednalo o zbavování dotěrných patnáctek,propůjčování cigaret nebo psychický support.
Tak jsi to s ní neměl končit.
Jon se znovu pousmál.
Vždyť to se mnou prakticky skončila ona,odvětil Andymu.
Ale tak znáš Gabču,sama neví co chce.
No to je právě to Andy,jak chceš udržovat vztah s někým kdo přijde se sentimentálním prosítkem a když už to má zase najisto tak si tě hodí do zálohy a dál si tě nevšímá.
To je pravda,není to od ní moc fér.
Ale prd,vždyť jí ani nedávám jinou možnost,dělal bych to samé na jejím místě s někým neustále za patama,komu se líbí zahryzlí klíšťáci na každém kroku,leda tak našemu emo Davídkovi,tomu pár žilních šrámů přijde "bezva zážitek".
Ve snaze si udržet vážnou tvář se ale Andy musel smát,vzpomínka na Davida a jeho růžovoučké tepláčky s cancourem vlasů visícím po ústa,jej nenechala v klidu.
A co chceš teda dělat,zeptal se Jona s doznívající kapkou smíchu v hlase.
Čoveče já ani nevím,když se zase začneme bavit všechno to začne nanovo,jako na skluzavce,s tím rozdílem že na téhle někde za polovinou vysychá voda,nadruhou stranu se jí vyhnout nedá,vždycky jsme na stejným místě ve stejnou dobu.
No vypadá to že si sedřeš záda tak jako tak,zakřenil se Andy,co takhle to s ní urovnat a dál ji nechat být,když si tě nevšímá jak říkáš tak se nezmění nic,jen vám nebude trapně jako teď když někde budete spolu.
To je dobrej nápad,ale už je v chodu,pochvaloval si Jon,než jsi přišel stavila se tu Týna,koukej koho vede.
Ty seš šmela.
A ty mě máš co povídat Andy,tak pojď musíme dělat že se schováváme ať to vypadá hetičtěji,schováme se za roh chaty,je tam světlo přimo nad námi a vrhne stín po celém kopci takže uvidí kde jsme.
Andy se opět zasmál Jonovu počínání a vyběhli za chatu.
Cos jí vůbec napovídal.
Jen jsem jí řekl jak mi Gabča chybí a jak jí to nedokážu říct,no je to holt těžší pokaždé co to s ní končím.
Po kolikáté to vlastně je tentokrát.
Jon chvíli přemýšlel,ale k přesnému číslu dojít nedokázal a zaokrouhlil to na 7.
Ty máš teda p...
To už Andy ale nestačil dopovědět,Jon jej přerušil rázným gestem,dívky byly příliš blízko na otevřené rozhovory.
Jone,ozvalo se z druhého konce chaty.
Volala na něj Týna a s ní světlem ozářená Gabriela.
Myslím že byste si měli promluvit,dodala a odtáhla Andyho pryč.
Přesně to v co Jon doufal,poslední co zbývalo bylo navodit sklíčenou atmosféru a po sedmé se omluvit.

Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

1. kapitola

Kdesi uprostřed bahnitých cest jen pár kroků od staré chalupy seděl kluk,tedy spíše muž,,nezbývalo moc do jeho osumnáctin.
Přesto byla jeho mysl přímočaře zaměřená dětskými prioritami.
Jmenoval se Jon Less,a jak už to u něj bylo zvykem oddával se vnitřnímu putování vzpomínkami.
Toho dne pršelo a díky tomu byla i večer po dešti půda nasáklá vodou a všechny cesty,vedoucí do bezpečí sucha a tepla v chatě,se změnily na latexové kopce,tudíž byla veškerá jeho snaha udržet si boty čisté stejně vysoká jako šance,že by jeho milované na něm začalo záležet,,alespoň tohle si v hlavě říkal.
Byl to skeptik téměř od jakživa.
Mezi jeho další oblíbené slogany také patřila historka o svém narození.
Nenarodil se totiž v porodnici,nýbrž tehdy,když jeho oči spatřili tu spanilou krásku.
Sám si způsoboval bolest svou posedlostí její vůní a hlasem a sám si na ní také chodíval postěžovat k její nejlepší kamarádce.
Věděl dobře že neudrží žádné tajemství a tak si stavěl chudou reputaci,jíž se snažil dostat se své můze blíž.
můze jejíž jméno znělo Gabriela Bádrová,tak podezřele dokonale krásné,jak neustále dokola omílal.
Ve skutečnosti to byl jasný placebo efekt,mohla být krásná jakkoli,ale v jeho očích by byla stále přitažlivá i s oběma švidrajícíma očima,Parkinsnovou chorobou a nadměrným ochlupením.
Přestože ho taková představa děsila,srdcem jí byl stále oddaný
A ano měl pravdu byla opravdu nádherná,bohužel jak už to tak ale bývá nejsou obě strany mince stejné.
Seděl na sotva držící lavičce a koukal do temného prázdna před sebou.
Nejradějí měl noc kdy si z jejích černých peřejí vytvořil plátno a na něm přehrával své vzpomínky.
A toutéž samou čiností zabýval svou hlavu i tehdy.
Miluju tě,ozvalo se daleko vzadu následováno zoufalým výdechem s kapkou vzlyku v hlase,byl to její hlas,na tuhle situaci vzpomínal nejraději a stejně tak nejraději ji ke konci prolínal s vlastním výkřikem zlosti a obrázkem tříštícího se skla,které znázorňovalo jeho duši,,s padajícími střípky přicházely krátké výkřiky ,"beru tě jako svoji součást","už tě nechci nikdy vidět !","proč ?!",spadené sklo pak promítalo roztrhaný obraz jejích očí hledících do jeho,načež se jako projektily rozletěly do všech stran a na neviditelné podlaze dohoříval nápis "Gabriela" ,prezentující pouto mezi nimi, až nakonec zhasl.
Právě v tuhle chvíli si Jon začal uvědomovat stoupající hladinu vody v botech a naivně je pozvedl v přesvědčení že to tím spraví.
Ve sluchátkách v neustále se opakující smyčce zněla jeho oblíbená skladba,pomáhala mu utřibovat si myšlenky,ventilovat bolest a jiné cloumající emoce a udržovala ho svěžím za každé příležitosti.
Kamkoli se hnul Pendulum bylo s ním.
To byl název autorské kapely,která jak s oblibou říkal pohřbila slovo hudba a nahradila jej svým jménem.
Jakékoli narážky na podivně se lámající zvuky vycházející ze sluchátek hbitě odrážel a chránil si svůj píseček.
Ale nebyl to úplný introvert,na druhou stranu oplýval vlastnostmi všech temperamentů.
jedinou věrohodnou diagnózou jakou si vysvětloval svou proměnnou osobnost byla,že v určitém věku prošel tak náročným obdobím,až se jeho duše rozdělila na dva kusy a stal se schizofrenikem.
Vlastně se až tak nemýlil,spíš té myšlence natolik věřil až se jím skutečně stal.
Přátelé ho měli rádi díky jeho schopnosti z čehokoliv si udělat legraci a povznést se nad problémy,zároveň ho nesnášeli když se začal rozhodovat dle druhého kusu.
To znamenalo přesný opak,jakkoli malý problém jej vyvedl z míry a příliš se mu oddával.
Sám nikdy nevěděl co si o sobě má myslet tak tomu jednoduše dával průchod.
Znovu si spustil přehrávač a sledoval svou Gabrielku pod kopečkem u ohniště,tehdy to ještě nevěděl ale v tu samou chvíli myslela ona na něj.