New world
06.Září 2008
napsal/a: Kety.... 08:02 Link komentáře (0)
Dotýkej se mě, prosím...
Neustále se mě dotýkej a nikdy nepřestávej...
V těch chvílích je ďábel v ráji, já jsem v ráji. A ty jsi navždy andělem...
Jemně se mě dotýkej...
Dotkni se mích vlasů, jemně se dotkni mého bříška, hlaď mě a líbej...
Dotkni se mého srdce...
napsal/a: Kety.... 07:49 Link komentáře (0)
Manson (My love)
26.Říjen 2007Strašák,šašek,nebo genius? Těžko říct! Možná si dělá z celého světa jen legraci-a zcela jistě tím hodně vydělává...
Bláznivá androgynická stylizace,díky níž mu nedělá problémy hrát jak mužskou,tak ženskou roli.
Znevažování "jistot" americké společnosti,zesměšňování náboženství i autorit. Zpěvák a příležitostný herec Marilyn Manson si vysloužil pověst člověka,který se snaží šokovat za každou cenu,jen aby na sebe upozornil. Klidně roztrhá na veřejnosti bibli,spálí státní vlajku nebo ukáže holou řiť. Když ho ale zatihnete ve vážné chvilce ,překvapíseriózním prohlášením: "Amerika potřebuje antihrdinu,který by dospívajícím otevřel oči. Aby další generace nevyrůstaly v pokryteckém moralismu. Lidi nejvíc děsí,že chci jejich děti ponaoukat k samostatnému uvažování. Propaguji individualismus. Buďte sami za sebe ,nebuďte jako tatík nebo máma,kámš nebo kámoška. Nespoléhejte se na boha nebo prezidenta. Ve finále stejně zůstanete tím,kým jste,ať už chcete být kýmkoli." A pak to celé shodí nějakým protimluvem nebo přiznáním zjištných cílů: "Jasně,všechno to dělám pr slávu a pro peníze. Jasem typický američan. Klidně bych pordával třeba právo na sebevraždu.
Od muziky k filmu
Marilyn Manson vlastním jménem Brain Warner,se prosadil coby zpěvák a principál ztřeštěné rockové party,ale jako vskutku netuctová figurka začal brzy přitahovat i filmaře. A film samozřejmě odjakživa přitahoval i jeho,neboť Mr.Mansona vždy zajímalo jak se zviditelnit.
Prvním významným,byť epizodním průnikem na stříbrné plátno byla pornoscéna ve filmu Lost Higway. Kontroverzní režisér Lnych napřed Mansona požádal jen o pár kousků scénické hudby,ale padli si do noty takovým způsobem,že Lynch nakonec přizval Mansona i k natáčení. Není divu,ti dva mají hodně společného. Když už nic jiného tak minimálně škodolibou zálibu v šokování veřejnosti.
Nejnovějším hereckým výstřelkem Mr. Mansona je ženská role "vytripované" řidičky kamionu Christiny ve filmu Party Monster. Je to snímek o počátcích klubové taneční horečky v New Yorku a Marilny Manson zde sekunduje Macaulayovi Culkinovi (Sám doma),který se rolí promotéra a nového "Andyho Warhola" Michaela Aliga vrátil na plátno po plných devíti letech jako dospělý. Nutno podotknout,že tomu prevítovi Marilynovi to jako ženské docela sekne.
Recpt na slávu
Čím se vlastně tenhle sebevědomí mimoň proslavi? Není geniální zpěvák či skladatel,natožpak hercem. Nevymyslel vůbec nic nového. Jen do důsledku využil známého faktu,že nejsnazší cestou k úspěchu je vyvolat pár skandálů. Pokud si zaslouží státu nějakého génia,pak genia provokací.
Vnímavý puberťák Brian Warner,dlouho pře metamorfózou do postavy Marilyn Mansona,obdivoval do postavy Marilyna Mansona,obdivoval zpěváky Alice Coopera,který se proslavil hororovou stylizací a převedením komiksové postavičky na rockové pódium ,nebo Davida Bowieho,který zase bavil i pobuřoval veřejnost proklamovanou objetnou sexualitou i převtělováním se do odlidštěných bytostí z jiných světů. A díky jejich příkladu Brain vypozoroval,jak se stát hvězdou,nebo spíše antihvězdou. Jediný rozdíl mezi ním a démonizovaným rockery minulosti je ten,že současná popkultura si už na lecos zvykla a k důkladnému rozzuření puritánů musíte využít těžší kalibr. Mr. Manson dokázal jít ještě dál,když se snažil obrátit proti sobě i vlastní fanoušky,jen aby potvrdil tvrzení o důležitosti individuality: na koncertech plival do publika a vyzýval návštěvníky ,ať na oplátku plivají na něj. "Nechci být žádný váž zas**ný vzor,"křičel prý. Co myslíte,zadlipak se fanoušci naštvali? Ale ne,milují ho o to víc.
Obětní beránek
Trhání biblí,demolování hotelových pokojů a "sebepoškozování" na veřjnosti,celý tenhle působivý arzenál Marilyn převzal od svých předchůdců. A jako další střelivo přihodil satanismus,drogovou kulturu a pornografii,tedy všechno,co je v Americe tabu. Myslel to všechno vážně? Těžko. Potřeboval jen záminku,aby mohl pateticky deklamovat na adresu cenzorů:"Společnost při řešení svých problémů odpradávna hledá obětní beránky. O.K. Tady mě máte!" A k tomu ještě popudil slušné,průměrné občany útokem "Američané by měli nejdříve uspět v nějakém testu,než by jim bylo povoleno mít děti. Vždyť jsou tak hloupí!" Mohlo tohle nezabrat? Kdepak,vše fungovalo podle plánu a Mr. Manosna jedna část veřejnosti považuje za nebezpečného nepřítele společnosti a druhá zbožňuje. Nezpochybnitelně inteligentní zpěvák si jenom mne ruce. Čím větší poprask ,tím víc cédéček se prodá,tím víc zvědavců přijde na koncert. A kdykoli se cenzorům podařilo zmařit nějaký jeho koncertní plán či rozhlasové nebo televizní vystoupení,jenom se svatouškovským kukučem usvědčoval ze lži americkou ústavu,zaručující svobodu slova a vyznání.
Ufon v showbyznysu
Dráhu antihvězdy zahájil Brain Warner na sklonku 80.let. Z hudebního hlediska na jeho kapele Marilyn Manson and Teh Spooky Kids ,později jen Marilyn Manson ,vůbec nic zajímavého. Tuctový tvrdý rock,který hrál kde kdo. Ale "ideologie" byla dána od prvního momentu:za každou cenu znechucovat a provokovat maloměšťáky. Každý ze členů kapely si vymyslel přezdívku,která se skládala vždy z křestního jména některého ze sladkých amerických sex symbolů a z příjmení zločince,nejlépe masového vraha.Vedle principála se tak vystřídala řádka muzikantů slyšících na roztomilá přízviska jako Olivia Newton Bundy,Twiggy Ramirez či Madonna Wayene Gacy. Chcíli trvalo než se pověst souboru rozkřikla." Na náš první koncert v Miami přišlo 20lidí" vzpomíná dnes zpěvák se zadostiučiněním. Nicméně nepochybné showmanské kvality zajistily svérázné skupině slávu.
Hned první album Portrait of an American Family(1994) započalo rozdělovat veřejnost na tábor nadšených fandů a zhnusených odpůrců. Nikdo však nemohl zůstat vůči fenoménu Marilyn Manson lhostejný.
A samotný Marilyn? Přestože musel mít vše velmi dobře spočítané,choval se,jako kdyby pocházel u jiné planety.Zdánlivě nedbal žádných zákonitostí showbyznysu a při rozhovorech pronášel nesmysly. Mezitím se texty písní jakoby mimoděk velmi přesně trefoval do různých civilizačních bolístek Stačí si poslechnout třeba sžíravou píseň pro všechny albisty I Don't like drugs (But the Drugs Like Me) z asi nejvydařenějšího CD Machanical animals (1998). Hádejte koho ten výtečník myslel "mechanickými zvířátky" zvířátky z názvu alba? Jistě,reklamami a všemožnými ideologiemi zmanipulované,stádně se chovající lidstvo.
Co sním?
Samozvaní strážci dobréo vkusu mu vyhlásili svatou válku,ale spíše by zvítězili,kdyby ho ignorovali.
Takhle mu vlastně pomáhají antireklamou. Marilyn Manson postupně ,a věřme že úmyslně zkarikoval sám sebe.
Dospívá,už neplive a nekope na všechny strany,ale spíše se snaží pobavit.Ne že by začal hrát nějakou konvenční hudbu,která by potěšila usedlé moralisty. Ale moc dobře si uvědomuje jakou je rocková hvězda vlastně loutkou a koncerty pojímá jako nezvyklou podívanou,prošpikovanou sebeironií i humorem. Neberte ho tedy příliš vážně.Spíše než jako bubák pro všechny "slušné" občany působí dnes Marilyn Manson dojmem komika,který ovšem neváhá žertovat na účet všech hloupějších,pokryteckých či dogmaty svázaných lidí. Co tedy sním? Klidně ho ignorujte-nebo se raději nechte bez předsudků pobavit. Vždyť všechny ty silácké pózy a provokace jsou jen součástí dobře vymyšleného image.
napsal/a: Kety.... 11:45 Link komentáře (0)
Na Chucka Norrise nic nemá....
27.Srpen 2007(darkpeace)
napsal/a: Kety.... 13:03 Link komentáře (0)
Vzpomínky
23.Srpen 2007Tenkrát byl chladný ,mrazivý den. Venku sněžilo. Ale já myslela jen na tebe. Ani horký hrnek čaje mě nerozpálí jako ty. Čekala jsem až tvé zkřehlé prsty stlačí náš zvonek… CRR! Jak elektrizující pocit. Na nic nečekám,ničeho nedbám..běžím ke dveřím,od dveří ven až k brance. Bosá,v noční košilce…zima,sníh…nic necítím. Jen tebe…když ti padnu kolem krku. Začnou mi téci po tvářích slzy. Proč musíme být jenom přátelé? Proč? Vezmeš mě do náruče. "Klepeš se zimou?!" zděsíš se a se soucitem mě neseš zpět domů. Tam kam nechci,do toho vězení ,do toho kamenného vězení. Tam kde to vypadá tak temně a všechno vypadá tak všedně.Ale s tebou je to něco jiného..s tebou není svět všední. S tebou ne…s tebou je svět nebem,rájem. Ale nikdy ,nikdy nemůžeme být spolu, nikdy. Proč jsi tu jen jednou ročně? Proč tady nejsi více. Proč musíš bydlet tak daleko? Proč jsi cizincem v mé zemi. Proč je tvá domovina tak daleko…proč jsi z Finska? Doneseš mě až nahoru. Uložíš do postele a pohladíš po tváři. "No tak,to bude dobré.Jednou se žiletky zbavíš a už nikdy nevrátí,už se nemáš čeho bát,postarám se o to ,abys sis už nikdy neublížila." Kéž by jsi měl pravdu,kéž by zmizela z mého života. Neodpovídám ti. Mlčím,mlčím a tiše pláči. Přestala bych,trápí mě tvé ustarané pohledy. Ale nejde to zarazit. Jsi jediný kdo mě chápe. "Nedovolím jí to…už nebudeme brečet,jui?" A otřeš mi kapesníkem slzy. Já se na tebe vděčně podívám. Zazvoní ti mobil. Rychle ho najdeš v kapse. "Prosím? Ano,ano..hned tam jsem." Položíš hovor. "Musím odejít za babičkou,volali z nemocnice,prý se jí přitížilo,odpusť mi.." Koukne na mě psíma očima. "Půjdu s tebou! Jen počkej,něco na sebe hodím." Definitivně tím padnou myšlenky na mé jizvy od žiletky. Chci,aby Kielova jediná příbuzná žila. Musí.. Popadnu roztrhané džíny a tílko a zimní bundu. On se na mě podívá soucitným pohledem a hodí po mne ještě šálu a rukavice. Sejdeme dolů,abychom se obuli.Vyjde ven,čas se posunul nejméně o tři hodiny,ach,jak rychle sním ten čas ubíhá a to jsem na něj jen bezradně koukala a brečela. A teď je již tma…na nebi se třpytí hvězdy,ale mé pohledy patří jen jemu. Nemocnice je nedaleko. Jdeme pěšky,mlčky v noci. Jsou jen slyšet naše boty zarývající se do sněhu. Na jednou se před námi vynoří nápis Hospitál,přidá do kroku,já též. Vejdeme hlavním vchodem a dýchne nám do tváře příjemné teplo.Zamíříme do druhého patra.Třetí chodba vlevo,dveře třináct. Cestou potkáváme doktory s pochmurným výrazem ve tváři. Sestřičky se soucitnými výrazy a pacienti kteří se smířili s osudem a nebo ještě bojují a nevzdávají naději. Dojdeme ke dveřím. "Počkám tady." Řeknu a soucitně ho obejmu. Ale on na mě koukne výrazem kterému nedokážu říci ne. "Prosím,pojď semnou." Vezme mně za ruku. Otevře dveře a ať chci či ne,vcházím sním do světle bílého pokoje a k posteli kde je jeho babička,ke které se nakloní a chytne ji za ruku. "Ahoj,přišel jsem se na tebe podívat,prý jim tady děláš neplechu?" "Hochu,kdopak to přišel s tebou?" "To je Sarah,kamarádka." Usměji se na stařenku v posteli,prohlídne si mě a odvrátí zrak. "Doktoři říkají,že tahle noc je poslední." Kailovi se do očí v hrnou slzy,ale neposlední chvíle je zadrží. "Odpočiň si," pohladí stařenku po býlích vlasech, "jen se prospi,doneseme ti zatím čerstvý čaj a nějaké květiny." Stařenka pomalu zavřela oči a usnula. "Já pro to dojdu." Chopím se džbánu. Chce mi pomoci. "Ona tě potřebuje,já jsem tu zbytečná.Za chvíli budu zpátky."
O půl hodiny později…
Vracím se s čajem,v ruce červené růže. Vidím tě na chodbě,pláčeš. Položím vše na stůl vedle a běžím k tobě. "Co se stalo?" Jak blbá otázka,napadne mě vzápětí.Neměla jsem se ptát. Otírám ti slzy. "Je konec. Doktoři řekli,že to nemá cenu. Je mrtvá." Z tvých očí se znovu a znovu řinou další slzy. Jsou k nezastavení. "Sarah,měl jsem jí tak rád. Rád jsem se oni staral. Byla pro mě vším." "Já vím,já vím, Pojď,dnes přespíš u mne." Následuje nekonečné obětí. Pak se pomaly vracíme,cesta je nekonečná. A ještě ke všemu zalita slzy smutku. Vcházíme do mého domu. Ani slovo nezazní. Odložíme boty a bundy. "Jdi se osprchovat. Potřebuješ to. Jsou to ty tmavě modré dveře. Ručníky tam najdeš." Zmizí ve dveřích. Slyším jen téci sprchu. O několik minut později si vzpomenu,že bych mu měla dát něco na spaní. Najdu jedno triko ,které by mu mohlo být. Zaklepu na dveře. Nikdo se neozývá. Ještě jednou zaklepu zase nic. "Mohu dál?" řeknu hlasitě. Odpověď nikde,jen ticho… Stisknu kliku a vejdu dovnitř. Mé oči se můžou uplakat. Vrhám se k tvému mrtvému tělu. Odhazuji žiletky od tvého zápěstí. V hlavě mi třeští a proklínám sama sebe,kdybych se neřezala,mohlo to být jinak.... Bolí to víc než kdybych klesala na nejhlubší dno oceánu. Jsem od tvé krve a pláči,rve mi to srdce. Tvá hlava v mém klínu,už necítíš mé dotyky už ne,ani jsem ti to neřekla,nechtěla jsem být jenom přáteli. "MILUJI TĚ,MILUJI! Slyšíš?"
Bolí to
napsal/a: Kety.... 08:33 Link komentáře (0)
Představte si místnost bez oken,s železnými dveřmi. Zdi jsou rozdrásané nehty předešlých vězňů a vy víte,že vaši přátele zapomenou vaše jméno,datum narozenin,zapomenou na vás i vaše rodiče. Za chvíli nikdo nebude ani vědět,že jste existovali. Já teď v jedný klečím… " "Ville pomoc! Tolik to bolí. V hlavě mám snad tisíc malejch kováříků…" Jenny mi pláče v náruči bolestí a já vím,že tohle nedopadne dobře.
"Ville,můj život nemá smysl,v mé hlavě je bomba a nechci,aby mě zabili oni," prosebně se na mě podívá
.,,Né,Jenny tohle po mě nechtěj to neudělám!"namíří mou pistoli na sebe. Po tváři se mi hrnou slzy.
"Prosím,"její pohled plný utrpení a bolesti mě děsí.
"Do prkýnka,střílej!" řve na mě,ale já jsem jako hluchý.
"Jenny,právě teď a tady ti slibuji,že se za tebe těm parchantům pomstím!"
Naposled se jí podívám do těch krásných uplakaných očí…zmáčknu spoušť… V první chvíli ani nevím co jsem udělal. Zhroutím se na zem. Nevnímám čas,ani prostor. Cítím samotu… Jak dlouho jsem tam byl? Už si nevzpomínám… Nakonec jsem se sebral.V hlavě jsem měl jenom krvavou pomstu….
,,Fajn,tak jak odsud?" přemýšlím nad nemožným.
,,Musím vyrazit dveře!" mumlám si pro sebe… Pak mi ňákej chlapík typu Arnold Schwarzenegger vytrhne velkej trn ze zadku. Ano, otevře ty zpropadený dveře! Fláknu ho šutrem pohlavě… Zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy. Ted' už mi zbejvá jenom jedno nepozorovaně vypadnout. Což nebylo těžký… hurá! Konečně čerstvej vzduch,který okamžitě zkalím cigaretou.Razím do hotelu. Jdu bez duše. Proč mi to jenom život dělá? Nedokážu myslet na nic jiného,ale pomsta je hlavní. Dokonce i její věci v našem pokoji v hotelu mi připomínají můj slib.
Po večeřím a vydám se do pokoje č.245.
"Čau,brácha!" křiknu na Lindyho.
Za chvíli se ozve odpověď:,,Čus, kámo! Počkej chvíli. Mamka mi říkala aťˇ si před spaním vyčistím zuby."
Tak se posedím na postel,prohlídnu pár čísel erotickejch časopisů,které ležely na posteli. Nebaví mě to… Pak se Lindy konečně vyhrne z koupelny.
,,Tak co se děje,Ville?"
"Já,já bych potřeboval ohromně píchnout. Mám jenom malej průšvih!"
"Nech mě hádat! Je v tom ženská a…a co?" Lindy začal horlivě přemýšlet.
"Tak trochu drogová mafie…"
"Cože?!" Lindy vyvalil oči na Villa.
"Tak co pomůžeš mi?" nedočkavě se ptám.
"A ostatní o tom ví?"
"Ne a bude lepší když vědět nebudou," zauvažoval jsem.
"Tak co potřebuješ sehnat?"
"Výbušninu,nejlíp semtex!"
"Fajn,jak si přeješ,zejtra to tady máš,ale nechtěj po mně víc!"
"To jsem chtěl slyšet," spokojen odcházím k sobě a nemůžu se dočkat zítřejší pomsty!
Nemůže to být těžký… Vodprásknout pár přebytečnejch lidí…Semtex…Jediná trhavina,kterou můžu použít bez rozbušky… Jak lehký,vypadá to jako žvejka,ale není. Nahoře zelená, dole oranžová,stačí přeložit a bum. Takže rači nežvejkat. Hmm.. Tak,abych se vydal na cestu. Za chvíli stanu před oním skladištěm.Sliby se maj plnit nejen o Vánocích!Svýho miláčka ráže 7,5 mám v kapse. Snad to vyjde. Mé plány se rozmetou na prach hned jak vkročím do dveří. Zatraceně chytrej parchant,jako kdyby věděl,že se vrátím!Než mi,ale ta jeho gorila uštědřila ránu,která mě složila,vzpomněl jsem si! Tenkrát! Byla tam kamera,v rohu byla kamera. Já jsem tupec! Kdyby to šlo nafackoval bych si!
Ocitnu se v tmavé místnosti.Tma jak v pytli. Hlava mě bolí jako střep.Horší to bejt nemůže…omyl,velkej omyl! Může to bejt horší! Přistoupí ke mně nějakej chlap v černým saku. Jsem dost zesláblej na to abych se bránil. Hodí mě na prohnilou židli uprostřed místnost. Než mi dojde co zamýšlí mám na rukou pouta.Natáhne si bílý rukavičky a píchne mi nějakou injekci. Bolelo to,ale pro lásku se musí trpět. Byla to nejspíš droga. Zabouchly se dveře.Pak přišla temnota,dlouhá a prázdná temnota,ta která bolí víc než cokoli jiného… Moc si z té doby nepamatuji. Byl jsem mimo. Dokud se zase ty dveře neotevřeli.Vešel dovnitř chlapík v černý mikině,černých kalhotách,černý vysoký boty…Cvak! Rozsvítilo se jediné světlo v místnosti. Chvíli jsem viděl dost rozmazaně.Poté se začal obraz zaostřovat.
,,Lauri!" podivil jsem se.
,,Jo,Ville,už to bude tak. Víš,rád bych ti řekl,že jsme kámoši,ale těmi nejsme od tý doby co jsi mi začal kušovat do vedlejších příjmů!"
,,Cože? To ne! Teda já ti věřil!"což asi bylo ta nejblbější co jsem mohl říct.
"Ty a ta tvá děvka…"řekl Lauri tónem,který naznačoval jeho nenávist.
"Neříkej jí děvka!" rozeřval jsem se.
"Milý Ville,chtěl ses mi pomstít a já si nemůžu momentálně dovolit nějakou taškařici. Takže se tě musím zbavit,"vykládal Lauri. A já na něj jen vztekle čuměl…
"Musím tě zabít a garantuji ti,že to bude bolet," s těmito slovy odešel.
Pokládám si jednu otázku:Co je to bolest? Je to něco,co je jen pocit u srdce a nebo je to fyzická bolest? Jde tady o duši? Těžko říct… Podivnej chlapík se škrobeným výrazem mi rozváže pouta. Sakra! Proč teď se museli ozvat mí plíce? Vykašlávám krev…třicet cigaret od patnácti denně dělá svý. Chlápek se jen usměje a jednu mi vrazí. Takže znovu skončím v tom rohu kde jsem se málem udusil. Jenom s tím rozdílem,že tentokrát mi teče krev z hlavy.Naštvu se a uštědřím mu taky ránu. Pak mi dojde,že jsem to neměl dělat. Do místnosti vešli další dva podivíni.Došlo mi to! Nemá to cenu. Nemá cenu se bránit. Chlapíci se už dál nevyžívali,znovu mě svázali. Přes oči mi dali černou pásku. Hodili mě do auta a odjeli jsme. V té době jsem nevěděl kam…
Přibližně za hodinku jsme byli na místě,na hřbitově.Hoši mi rozvázali oči a dotáhli do rakve. Bránil bych se,ale jak? Pouta na rukou a zrada kámoše? To nemůže být ani pravda. Bohužel je.Lauri tady stojí s kladívkem v ruce. Povídá:,,Tak si to uží, kámo,"zlomislně se na mě zašklebý. Já mu flusnu do tváře. Jeho úsměv povadne,ale pak vybere z krabičky asi deseti centimetrovej hřebík a probodne mi s ním dlaň. Zařvu!
"Kámo,jdi do hajzlu!" zmůžu se na poslední slova.Víko rakve se zaklapne. Poslouchám zatloukání hřebíků a jeden mi trčí v dlani… Pochvíli to už nejsou hřebíky,ale hlína. Rána,další rána a další a další…Teprve teď to,ale bolí,bolí to totiž u srdce. Co mi v tomhle totálně podělaným životě vyšlo? Ani láska ne! Přátelství? To taky ne! Vzpomenu si ještě na rodinu,na své dětství,na kapelu…Na to hezký co mě potkalo…dochází mi kyslík…bolest ustává…a temnota.
napsal/a: Kety.... 08:28 Link komentáře (0)
Příběh...
30.Březen 20073005: Konec života,cesta smrti..? (část 1.)
Je krásný letní den,píše se rok 3005…. Ležím v trávě,okolo spousta kopretin a pampelišek,poletují motýli a já mám zavřené oči a cítím jen paprsky slunce a lehký vánek. Nejednou uslyším lehké rychle se blížící kroky,ale oči neotevřu.V duši se pousměji,ale za chvíli jsem přinucena oči otevřít. Uvidím jen ďábelský usměv Taryho a za chvíli mám chuť volat o pomoc…“Tary,nééé…prosím,už doooost ,Hihi,néé..“ pokouším se ubránit jeho šikovným prstíkům,které mě lechtají,ale má obrana mi je na nic.. „Už doooost..už to nevydržím..hihi…prosíím..“ vypadne za mě. Tary se mi podívá do očí: „Když tak pěkně prosíš,tak pro tentokrát z toho dnes vyvázneš lehce.“ Usměje se,upravý mi vlasy a dá je pryč z obličeje a lehce mě políbí. Usměju se též… Tary si lehne vedle mě… koukáme na letní oblohu,která se začne pomalu stmívat,ráda bych tam ležela klidně hodiny a hodiny…čas s ním ubíhá tak rychle,pomyslím si. „Anri,pojď něco ti ukážu…“ promluví z ničeho nic Tary a podává mi ruku. Já jí ochotně přijmu a s jeho pomocí vstanu. „Pojď zamnou,prosím“ chytí mě za raku a utíkáme ,pro mě zatím neznámo kam…
„Tak jsme tady“ poví Tary,když jsme konečně na střeše která se tyčí nad celým uzemím,které je pro nás zatím známe,uzemím kam jsme si jako malí chodili hrát a skotačit do listantých lesů kam svítí stále sluníčko,kde je svěží vánek,kde je nádherně.. „Podívej se ,támhle ,na sever“ukáže mi Tary směr… Já se tam otočím a do očí se mi vlijí slzy… Už pár let pozorujeme odtud změny okolního světa,který pomalu zaniká,jen toto místo je zatím nepoškozené,prý mu dokonce ve světě říkávají Ráj a lidé jako mi jsme prý Děti Ráje,jelikož jsme poslední ničím nezkažení lidé žijící bez strojů… Ale teď už nejen,že se do výše tyčí železné temně vyhlížející věže,nejen že už tam není ani jeden strom či květina,jen silnice a po trávě ani zbytku místa,spousta lidí kteří mají nevyléčitelný kašel a umírají v nesnesitelných bolestech. V obrovských líhních jsou už jen stroje,spousta lidí žadoní o kyslík…jen mi tady jsme zůstali ničím nedotknuti….a teď se můžeme z té střechy pozorovat jak lidé v okolním světě přišli o světlo,nebe je plné červeno-černých mraků,které se nikdy neroztáhnou…slunce zaniklo… „Ach,Tary,co jen lidé udělali? Co udělali tak hrozného,že je stihl tak krutý trest???“ Vrhnu se do jeho náruče a kouknu se na něj plyšovíma očima. „Nevím Anri,opravdu nevím…mrzí mě to..“ a pohladí mně po vlasech…
Příštího dne ráno..
„Anri,Anríí…vstávej! No tak už vstaň!“ volá na mě asi 5letá blonďatá holčička a velkýma modrýma vykulenýma očkama. Já se pomaly posadím na postel… „Copak se děje,maličká?“ zeptám se ještě docela rozespale.. „Neptej se a pojď!“ odpoví rázně ,chytne mě za ruku a ještě v noční košilce vytáhne z postele,naštěstí je léto a rána nejsou chladná… Vytáhne mě ven a jdeme až skoro ke hranicím města,kde je početný dav lidí,koukám prvně udiveně na ten dav,ale pak se podívám výše…Uvidím asi 4metrovou zeď… podívám se tázavě na holčičku…
„To tady vyrostlo přes noc,je to okolo celého města,Anri,co budeme dělat? Jsme tady zavření…nemůžeme odejít…“ holčička se rozpláče.. „Neboj maličká,všechno bude zase dobré,něco se určitě vymyslí.“ Obejmu ji a utřu slzy.Jediné co mě napadne: Musím najít Taryho….
napsal/a: Kety.... 20:58 Link komentáře (0)
