Vzpomínky

23.Srpen 2007

Tenkrát byl chladný ,mrazivý den. Venku sněžilo. Ale já myslela jen na tebe. Ani horký hrnek čaje mě nerozpálí jako ty. Čekala jsem až tvé zkřehlé prsty stlačí náš zvonek… CRR! Jak elektrizující pocit. Na nic nečekám,ničeho nedbám..běžím ke dveřím,od dveří ven až k brance. Bosá,v noční košilce…zima,sníh…nic necítím. Jen tebe…když ti padnu kolem krku. Začnou mi téci po tvářích slzy. Proč musíme být jenom přátelé? Proč? Vezmeš mě do náruče. "Klepeš se zimou?!" zděsíš se a se soucitem mě neseš zpět domů. Tam kam nechci,do toho vězení ,do toho kamenného vězení. Tam kde to vypadá tak temně a všechno vypadá tak všedně.Ale s tebou je to něco jiného..s tebou není svět všední. S tebou ne…s tebou je svět nebem,rájem. Ale nikdy ,nikdy nemůžeme být spolu, nikdy. Proč jsi tu jen jednou ročně? Proč tady nejsi více. Proč musíš bydlet tak daleko? Proč jsi cizincem v mé zemi. Proč je tvá domovina tak daleko…proč jsi z Finska? Doneseš mě až nahoru. Uložíš do postele a pohladíš po tváři. "No tak,to bude dobré.Jednou se žiletky zbavíš a už nikdy nevrátí,už se nemáš čeho bát,postarám se o to ,abys sis už nikdy neublížila." Kéž by jsi měl pravdu,kéž by zmizela z mého života. Neodpovídám ti. Mlčím,mlčím a tiše pláči. Přestala bych,trápí mě tvé ustarané pohledy. Ale nejde to zarazit. Jsi jediný kdo mě chápe. "Nedovolím jí to…už nebudeme brečet,jui?" A otřeš mi kapesníkem slzy. Já se na tebe vděčně podívám. Zazvoní ti mobil. Rychle ho najdeš v kapse. "Prosím? Ano,ano..hned tam jsem." Položíš hovor. "Musím odejít za babičkou,volali z nemocnice,prý se jí přitížilo,odpusť mi.." Koukne na mě psíma očima. "Půjdu s tebou! Jen počkej,něco na sebe hodím." Definitivně tím padnou myšlenky na mé jizvy od žiletky. Chci,aby Kielova jediná příbuzná žila. Musí.. Popadnu roztrhané džíny a tílko a zimní bundu. On se na mě podívá soucitným pohledem a hodí po mne ještě šálu a rukavice. Sejdeme dolů,abychom se obuli.Vyjde ven,čas se posunul nejméně o tři hodiny,ach,jak rychle sním ten čas ubíhá a to jsem na něj jen bezradně koukala a brečela. A teď je již tma…na nebi se třpytí hvězdy,ale mé pohledy patří jen jemu. Nemocnice je nedaleko. Jdeme pěšky,mlčky v noci. Jsou jen slyšet naše boty zarývající se do sněhu. Na jednou se před námi vynoří nápis Hospitál,přidá do kroku,já též. Vejdeme hlavním vchodem a dýchne nám do tváře příjemné teplo.Zamíříme do druhého patra.Třetí chodba vlevo,dveře třináct. Cestou potkáváme doktory s pochmurným výrazem ve tváři. Sestřičky se soucitnými výrazy a pacienti kteří se smířili s osudem a nebo ještě bojují a nevzdávají naději. Dojdeme ke dveřím. "Počkám tady." Řeknu a soucitně ho obejmu. Ale on na mě koukne výrazem kterému nedokážu říci ne. "Prosím,pojď semnou." Vezme mně za ruku. Otevře dveře a ať chci či ne,vcházím sním do světle bílého pokoje a k posteli kde je jeho babička,ke které se nakloní a chytne ji za ruku. "Ahoj,přišel jsem se na tebe podívat,prý jim tady děláš neplechu?" "Hochu,kdopak to přišel s tebou?" "To je Sarah,kamarádka." Usměji se na stařenku v posteli,prohlídne si mě a odvrátí zrak. "Doktoři říkají,že tahle noc je poslední." Kailovi se do očí v hrnou slzy,ale neposlední chvíle je zadrží. "Odpočiň si," pohladí stařenku po býlích vlasech, "jen se prospi,doneseme ti zatím čerstvý čaj a nějaké květiny." Stařenka pomalu zavřela oči a usnula. "Já pro to dojdu." Chopím se džbánu. Chce mi pomoci. "Ona tě potřebuje,já jsem tu zbytečná.Za chvíli budu zpátky."

O půl hodiny později…

Vracím se s čajem,v ruce červené růže. Vidím tě na chodbě,pláčeš. Položím vše na stůl vedle a běžím k tobě. "Co se stalo?" Jak blbá otázka,napadne mě vzápětí.Neměla jsem se ptát. Otírám ti slzy. "Je konec. Doktoři řekli,že to nemá cenu. Je mrtvá." Z tvých očí se znovu a znovu řinou další slzy. Jsou k nezastavení. "Sarah,měl jsem jí tak rád. Rád jsem se oni staral. Byla pro mě vším." "Já vím,já vím, Pojď,dnes přespíš u mne." Následuje nekonečné obětí. Pak se pomaly vracíme,cesta je nekonečná. A ještě ke všemu zalita slzy smutku. Vcházíme do mého domu. Ani slovo nezazní. Odložíme boty a bundy. "Jdi se osprchovat. Potřebuješ to. Jsou to ty tmavě modré dveře. Ručníky tam najdeš." Zmizí ve dveřích. Slyším jen téci sprchu. O několik minut později si vzpomenu,že bych mu měla dát něco na spaní. Najdu jedno triko ,které by mu mohlo být. Zaklepu na dveře. Nikdo se neozývá. Ještě jednou zaklepu zase nic. "Mohu dál?" řeknu hlasitě. Odpověď nikde,jen ticho… Stisknu kliku a vejdu dovnitř. Mé oči se můžou uplakat. Vrhám se k tvému mrtvému tělu. Odhazuji žiletky od tvého zápěstí. V hlavě mi třeští a proklínám sama sebe,kdybych se neřezala,mohlo to být jinak.... Bolí to víc než kdybych klesala na nejhlubší dno oceánu. Jsem od tvé krve a pláči,rve mi to srdce. Tvá hlava v mém klínu,už necítíš mé dotyky už ne,ani jsem ti to neřekla,nechtěla jsem být jenom přáteli. "MILUJI TĚ,MILUJI! Slyšíš?"

Bolí to

napsal/a: Kety.... 08:33 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář