PRO LÁSKU ŽÍT A ZEMŘÍT

23.Srpen 2007

Představte si místnost bez oken,s železnými dveřmi. Zdi jsou rozdrásané nehty předešlých vězňů a vy víte,že vaši přátele zapomenou vaše jméno,datum narozenin,zapomenou na vás i vaše rodiče. Za chvíli nikdo nebude ani vědět,že jste existovali. Já teď v jedný klečím… " "Ville pomoc! Tolik to bolí. V hlavě mám snad tisíc malejch kováříků…" Jenny mi pláče v náruči bolestí a já vím,že tohle nedopadne dobře.
"Ville,můj život nemá smysl,v mé hlavě je bomba a nechci,aby mě zabili oni," prosebně se na mě podívá
.,,Né,Jenny tohle po mě nechtěj to neudělám!"namíří mou pistoli na sebe. Po tváři se mi hrnou slzy.
"Prosím,"její pohled plný utrpení a bolesti mě děsí.
"Do prkýnka,střílej!" řve na mě,ale já jsem jako hluchý.
"Jenny,právě teď a tady ti slibuji,že se za tebe těm parchantům pomstím!"

Naposled se jí podívám do těch krásných uplakaných očí…zmáčknu spoušť… V první chvíli ani nevím co jsem udělal. Zhroutím se na zem. Nevnímám čas,ani prostor. Cítím samotu… Jak dlouho jsem tam byl? Už si nevzpomínám… Nakonec jsem se sebral.V hlavě jsem měl jenom krvavou pomstu….
,,Fajn,tak jak odsud?" přemýšlím nad nemožným.
,,Musím vyrazit dveře!" mumlám si pro sebe… Pak mi ňákej chlapík typu Arnold Schwarzenegger vytrhne velkej trn ze zadku. Ano, otevře ty zpropadený dveře! Fláknu ho šutrem pohlavě… Zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy. Ted' už mi zbejvá jenom jedno nepozorovaně vypadnout. Což nebylo těžký… hurá! Konečně čerstvej vzduch,který okamžitě zkalím cigaretou.Razím do hotelu. Jdu bez duše. Proč mi to jenom život dělá? Nedokážu myslet na nic jiného,ale pomsta je hlavní. Dokonce i její věci v našem pokoji v hotelu mi připomínají můj slib.
Po večeřím a vydám se do pokoje č.245.
"Čau,brácha!" křiknu na Lindyho.
Za chvíli se ozve odpověď:,,Čus, kámo! Počkej chvíli. Mamka mi říkala aťˇ si před spaním vyčistím zuby."
Tak se posedím na postel,prohlídnu pár čísel erotickejch časopisů,které ležely na posteli. Nebaví mě to… Pak se Lindy konečně vyhrne z koupelny.
,,Tak co se děje,Ville?"
"Já,já bych potřeboval ohromně píchnout. Mám jenom malej průšvih!"
"Nech mě hádat! Je v tom ženská a…a co?" Lindy začal horlivě přemýšlet.
"Tak trochu drogová mafie…"
"Cože?!" Lindy vyvalil oči na Villa.
"Tak co pomůžeš mi?" nedočkavě se ptám.
"A ostatní o tom ví?"
"Ne a bude lepší když vědět nebudou," zauvažoval jsem.
"Tak co potřebuješ sehnat?"
"Výbušninu,nejlíp semtex!"
"Fajn,jak si přeješ,zejtra to tady máš,ale nechtěj po mně víc!"
"To jsem chtěl slyšet," spokojen odcházím k sobě a nemůžu se dočkat zítřejší pomsty!
Nemůže to být těžký… Vodprásknout pár přebytečnejch lidí…Semtex…Jediná trhavina,kterou můžu použít bez rozbušky… Jak lehký,vypadá to jako žvejka,ale není. Nahoře zelená, dole oranžová,stačí přeložit a bum. Takže rači nežvejkat. Hmm.. Tak,abych se vydal na cestu. Za chvíli stanu před oním skladištěm.Sliby se maj plnit nejen o Vánocích!Svýho miláčka ráže 7,5 mám v kapse. Snad to vyjde. Mé plány se rozmetou na prach hned jak vkročím do dveří. Zatraceně chytrej parchant,jako kdyby věděl,že se vrátím!Než mi,ale ta jeho gorila uštědřila ránu,která mě složila,vzpomněl jsem si! Tenkrát! Byla tam kamera,v rohu byla kamera. Já jsem tupec! Kdyby to šlo nafackoval bych si!

Ocitnu se v tmavé místnosti.Tma jak v pytli. Hlava mě bolí jako střep.Horší to bejt nemůže…omyl,velkej omyl! Může to bejt horší! Přistoupí ke mně nějakej chlap v černým saku. Jsem dost zesláblej na to abych se bránil. Hodí mě na prohnilou židli uprostřed místnost. Než mi dojde co zamýšlí mám na rukou pouta.Natáhne si bílý rukavičky a píchne mi nějakou injekci. Bolelo to,ale pro lásku se musí trpět. Byla to nejspíš droga. Zabouchly se dveře.Pak přišla temnota,dlouhá a prázdná temnota,ta která bolí víc než cokoli jiného… Moc si z té doby nepamatuji. Byl jsem mimo. Dokud se zase ty dveře neotevřeli.Vešel dovnitř chlapík v černý mikině,černých kalhotách,černý vysoký boty…Cvak! Rozsvítilo se jediné světlo v místnosti. Chvíli jsem viděl dost rozmazaně.Poté se začal obraz zaostřovat.
,,Lauri!" podivil jsem se.
,,Jo,Ville,už to bude tak. Víš,rád bych ti řekl,že jsme kámoši,ale těmi nejsme od tý doby co jsi mi začal kušovat do vedlejších příjmů!"
,,Cože? To ne! Teda já ti věřil!"což asi bylo ta nejblbější co jsem mohl říct.
"Ty a ta tvá děvka…"řekl Lauri tónem,který naznačoval jeho nenávist.
"Neříkej jí děvka!" rozeřval jsem se.
"Milý Ville,chtěl ses mi pomstít a já si nemůžu momentálně dovolit nějakou taškařici. Takže se tě musím zbavit,"vykládal Lauri. A já na něj jen vztekle čuměl…
"Musím tě zabít a garantuji ti,že to bude bolet," s těmito slovy odešel.
Pokládám si jednu otázku:Co je to bolest? Je to něco,co je jen pocit u srdce a nebo je to fyzická bolest? Jde tady o duši? Těžko říct… Podivnej chlapík se škrobeným výrazem mi rozváže pouta. Sakra! Proč teď se museli ozvat mí plíce? Vykašlávám krev…třicet cigaret od patnácti denně dělá svý. Chlápek se jen usměje a jednu mi vrazí. Takže znovu skončím v tom rohu kde jsem se málem udusil. Jenom s tím rozdílem,že tentokrát mi teče krev z hlavy.Naštvu se a uštědřím mu taky ránu. Pak mi dojde,že jsem to neměl dělat. Do místnosti vešli další dva podivíni.Došlo mi to! Nemá to cenu. Nemá cenu se bránit. Chlapíci se už dál nevyžívali,znovu mě svázali. Přes oči mi dali černou pásku. Hodili mě do auta a odjeli jsme. V té době jsem nevěděl kam…

Přibližně za hodinku jsme byli na místě,na hřbitově.Hoši mi rozvázali oči a dotáhli do rakve. Bránil bych se,ale jak? Pouta na rukou a zrada kámoše? To nemůže být ani pravda. Bohužel je.Lauri tady stojí s kladívkem v ruce. Povídá:,,Tak si to uží, kámo,"zlomislně se na mě zašklebý. Já mu flusnu do tváře. Jeho úsměv povadne,ale pak vybere z krabičky asi deseti centimetrovej hřebík a probodne mi s ním dlaň. Zařvu!
"Kámo,jdi do hajzlu!" zmůžu se na poslední slova.Víko rakve se zaklapne. Poslouchám zatloukání hřebíků a jeden mi trčí v dlani… Pochvíli to už nejsou hřebíky,ale hlína. Rána,další rána a další a další…Teprve teď to,ale bolí,bolí to totiž u srdce. Co mi v tomhle totálně podělaným životě vyšlo? Ani láska ne! Přátelství? To taky ne! Vzpomenu si ještě na rodinu,na své dětství,na kapelu…Na to hezký co mě potkalo…dochází mi kyslík…bolest ustává…a temnota.

napsal/a: Kety.... 08:28 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář