Příběh...
30.Březen 20073005: Konec života,cesta smrti..? (část 1.)
Je krásný letní den,píše se rok 3005…. Ležím v trávě,okolo spousta kopretin a pampelišek,poletují motýli a já mám zavřené oči a cítím jen paprsky slunce a lehký vánek. Nejednou uslyším lehké rychle se blížící kroky,ale oči neotevřu.V duši se pousměji,ale za chvíli jsem přinucena oči otevřít. Uvidím jen ďábelský usměv Taryho a za chvíli mám chuť volat o pomoc…“Tary,nééé…prosím,už doooost ,Hihi,néé..“ pokouším se ubránit jeho šikovným prstíkům,které mě lechtají,ale má obrana mi je na nic.. „Už doooost..už to nevydržím..hihi…prosíím..“ vypadne za mě. Tary se mi podívá do očí: „Když tak pěkně prosíš,tak pro tentokrát z toho dnes vyvázneš lehce.“ Usměje se,upravý mi vlasy a dá je pryč z obličeje a lehce mě políbí. Usměju se též… Tary si lehne vedle mě… koukáme na letní oblohu,která se začne pomalu stmívat,ráda bych tam ležela klidně hodiny a hodiny…čas s ním ubíhá tak rychle,pomyslím si. „Anri,pojď něco ti ukážu…“ promluví z ničeho nic Tary a podává mi ruku. Já jí ochotně přijmu a s jeho pomocí vstanu. „Pojď zamnou,prosím“ chytí mě za raku a utíkáme ,pro mě zatím neznámo kam…
„Tak jsme tady“ poví Tary,když jsme konečně na střeše která se tyčí nad celým uzemím,které je pro nás zatím známe,uzemím kam jsme si jako malí chodili hrát a skotačit do listantých lesů kam svítí stále sluníčko,kde je svěží vánek,kde je nádherně.. „Podívej se ,támhle ,na sever“ukáže mi Tary směr… Já se tam otočím a do očí se mi vlijí slzy… Už pár let pozorujeme odtud změny okolního světa,který pomalu zaniká,jen toto místo je zatím nepoškozené,prý mu dokonce ve světě říkávají Ráj a lidé jako mi jsme prý Děti Ráje,jelikož jsme poslední ničím nezkažení lidé žijící bez strojů… Ale teď už nejen,že se do výše tyčí železné temně vyhlížející věže,nejen že už tam není ani jeden strom či květina,jen silnice a po trávě ani zbytku místa,spousta lidí kteří mají nevyléčitelný kašel a umírají v nesnesitelných bolestech. V obrovských líhních jsou už jen stroje,spousta lidí žadoní o kyslík…jen mi tady jsme zůstali ničím nedotknuti….a teď se můžeme z té střechy pozorovat jak lidé v okolním světě přišli o světlo,nebe je plné červeno-černých mraků,které se nikdy neroztáhnou…slunce zaniklo… „Ach,Tary,co jen lidé udělali? Co udělali tak hrozného,že je stihl tak krutý trest???“ Vrhnu se do jeho náruče a kouknu se na něj plyšovíma očima. „Nevím Anri,opravdu nevím…mrzí mě to..“ a pohladí mně po vlasech…
Příštího dne ráno..
„Anri,Anríí…vstávej! No tak už vstaň!“ volá na mě asi 5letá blonďatá holčička a velkýma modrýma vykulenýma očkama. Já se pomaly posadím na postel… „Copak se děje,maličká?“ zeptám se ještě docela rozespale.. „Neptej se a pojď!“ odpoví rázně ,chytne mě za ruku a ještě v noční košilce vytáhne z postele,naštěstí je léto a rána nejsou chladná… Vytáhne mě ven a jdeme až skoro ke hranicím města,kde je početný dav lidí,koukám prvně udiveně na ten dav,ale pak se podívám výše…Uvidím asi 4metrovou zeď… podívám se tázavě na holčičku…
„To tady vyrostlo přes noc,je to okolo celého města,Anri,co budeme dělat? Jsme tady zavření…nemůžeme odejít…“ holčička se rozpláče.. „Neboj maličká,všechno bude zase dobré,něco se určitě vymyslí.“ Obejmu ji a utřu slzy.Jediné co mě napadne: Musím najít Taryho….
napsal/a: Kety.... 20:58 Link
