Verze pro hluchoněmé. Na verzi pro hluchoněmé slepce se pracuje.

V nejvzdálenějším koutě království byla jednou jedna chaloupka. V té chaloupce žila chudá rodina. Otec pracoval jako polesný, matka byla v domácnosti a dvě pubertální děti pomáhali s čím se dalo. Zatímco ostatní brali svůj život vesele a s nadhledem, mladý chlapec se trápil. Byl stále smutný, zamlklý a ostatním členům rodiny se snažil vyhýbat. Když se dcerka vdala a opustila rodné hnízdo, chlapec zůstal s rodiči sám. Otec byl většinu dne v lese a když se vrátil do chaloupky, snědl přichystanou večeři a šel spát. Většinu času  tedy chlapec trávil s matkou. Vzniklo meti nimi zvláštní pouto. Jednoho dne, když otec opět hlídal v lese, chodil od chaloupky k chaloupce královský posel a oznamoval, že se na zdejším zámečku chystá velkolepý bál, při kterém si má princezna vybrat ženicha. Tento posel dorazil i do této nejvzdálenější chaloupky. Matka posla pozvala dovnitř a nabídla trošku jídla a pití, kolik mohli postrádat. Když odešel, odebrala se matka ke staré vyřezávané truhle, odemkla klíčkem a vyňala z ní malinký kožený váček. Podala jej synovi a řekla: "Synu, musíš na ten bál jít. Tady jsou všechny naše našetřené peníze, jdi do vesnice a kup si ty nejkrásnější šaty, které uvidíš." A odešla do lesa. Syn se tedy vydal do vesnice. Nikam nespěchal, pozororoval krásu přírody a k večeru dorazil k bráně vesnice. Vstoupil do nejbližšího domku. Uvnitř byly na stojanech vstaveny nádherné šaty všech druhů a všech barev. Jeho však zaujaly jiné. Úplně vzadu, kam světlo nedosáhlo stál jediný samotný stojánek. A na něm byly šaty, které se chlapci líbily nejvíce. V přítmí skoro nebyly vidět, ale chlapec je viděl zářit vnitřním světlem. Jejich barva byla čistě černá, jako nejtemnější noc beze hvězd a měsíčního svitu. Chlapec je koupil, starší selka se na něj ovšem podivně podívala a snažila se ho přesvědčit k výběru jiných šatů. Hoch však trval na svém. Věděl, že díky nim bude odlišný od ostatních, ale to mu vyhovovalo. Dny plynuly a přípravy bálu vrcholily. Chlapec byl stále plný nevysvětlitelného smutku, jedinou útěchou bylo jeho vlastní nitro a jeho nové šaty. Když nadešel kýžený den, matka ho políbila a vyprovodila před chaloupku. Zamávala mu vlhkým kapesníkem a zalezla do světničky. Chlapec vykročil směrem k zámku. Krok za krokem, hudba sílila a zněla zřetelněji. To se hoch přibližoval blíže a blíže. Bál již byl v plném proudu. Princezna již zřejmě tancovala s princem svých snů. Chlapec nebyl princ, ani jej vzdáleně nepřipomínal, chtěl pouze jít na bál, ačkoli věděl, že se na něj budou všichni podezíravě dívat. Stanul před mohutnou branou zámku. Zabušil a po chvíli mu otevřel starý komorník a pozval jej dál. Chlapec kráčel nahoru po schodech a stráže, které stály podél celého schodiště z obou stran, se za ním dívali. Chlapec si jich nevšímal a stoupal dále, dokud nenarazil na mohutné dveře. Zatlačil na ně a dveře povolily. Chlapce oslnila záře místnosti. Tancovali zde tisíce lidí v pestrých nádherných šatech, svítilo zde tisíce svící. Vstoupil a pozoroval taneční páry. Krásné dámy a krásní páni, tančící na krásnou hudbu v krásných šatech. Náhle hudba zarazila a všichni se podívali ke dveřím, kde stál. Zírali na něj jako na něco nepřirozeného a nepřípustného. Pak kdosi přetrhl ticho a hudba začla hrát novou skladbu. Hocha si už nikdo nevšímal. "Sem nikdy nezapadnu," pomyslel si. Když se otočil a opouštěl místnost, uslyšel něco, co ho donutilo zastavit se. Slyšel ten nejlíbeznější smích svého života. Otočil se po zvuku a uviděl nejkrásnější bytost v místnosti, ne-li na světě. Krásná tmavovláska s hlubokýma očima a dechberoucím úsměvem v pestrobarevných duhových šatech právě tancovala a co chvíli střídala partnery. Hudba gradovala a chlapec stále stál jako přimražený. Nemohl z ní strhnout oči. Ona na něj na chvíli pohlédla, hned však bez veškerého zájmu tancovala dále. Chlapce obklopil podivný pocit. Pocit, jako by už nikdy neměl mít radost. Stále hleděl na onu bytůstku a nemohl uvěřit, že něco takového spatřil. Hudba přestala hrát a hosté si šli sednout. Chlapec se otočil a odcházel pryč, když ho najednou někdo oslovil: "Máš zvláštní šaty," zazvonil líbezný hlásek za jeho zády. "Jestli si chceš dělat legraci, najdi si někoho jiného," odvětil on, aniž by se otočil. "Pojď se mnou," oslovila jej dívka a  odcházela na balkón. Když se balkónové dveře zaklaply, chlapec se  za dívkou neochotně vydal. Venku mu tváře ovanul příjemný jarní větřík. Konečně pohlédl na dívku, která jej oslovila a zůstal stát jako opařený. Jeho vyvolená stála pár kroků pŕed ním. Nezmohl se na jediné slovo. Se střapci na černých kalhotech a tkaničkami na jeho košili si pohrával vítr, oba stáli mlčky. Ticho rozsekla dívka: "Ještě sem neviděla nikoho, jako jsi ty. Nikdo nenosí to, co ty. Jsi odlišný, a přesto zajímavý." Chlapec stále mlčel, okouzlen a omráčen. Na nebi spadla hvězda. Ona na ni ukázala prstem, podívala se na něj a usmála se. Teprve tehdy si chlapec uvědomil, že tohle je chvíle, na kterou čekal celý život. Najednou jej napadaly jiné myšlenky, než dosavadní smutné. Jeho srdce jakoby hořelo, měl pocit naprostého štěstí. " Přiblížil se k ní, uchopil jí za ruce a zadíval se jí do očí. Kaštanovou hvězdičku lemoval zelený drahokam, byly hluboké a moc krásné. Cítil, že tato chvíle je jen jejich. Něžně dívku políbil. Jejich odlišnosti byly smazány, alespoň pro tento okamžik..

Kdyz jsem byl ještě malý kluk, nosil jsem péro, šíp a luk. Teď už mně toulky nebaví..když jsem si jednou takhle hrál, potkal jsem krásnou, ae smutnou slečnu..řekla mi, ze je Rodná, a že umírá..ptal jsem se, jestli jí můžu néjak pomoct..a ona řekla, že bych mohl, ae že to po mně nemůže chtít..já to ae chtěl vědět, proto mi řekla, že Rodný je vznešené označení pro upíra a ona že se potřebuje napít lidské krwe, jinak umře..byl jsem fascinovaný, spatřil jsem bytost, která mne odmala fascinovala, na vlastní oči. Chtěl jsem být jako ona, vznešený a honosný..nabídl jsem jí svůj krk a ona se do mne hladově zakousla. Pocítil jsem prudkou bolest a náhlou nevolnost, ae tyto pocity brzy pominuly. Ptala se, jestli chci byt také upírem a já řekl, že ano! Zakousla se ještě jednou a bolest byla ještě prudší. Omdlel jsem a když jsem se vzbudil, ležel jsem na pohodlné posteli v honosně vyzdobeném pokoji. Byl jsem v gildě Rodných, v domově upířího klanu Toreador. Zpočátku jsem většinu času strávil v knihovně a pročítal zažloutlé spisy historie Rodných, ae postupem času jsem se začínal toulat po nocích po městě..snažil jsem se nevnímat pocity "hladu", tedy pocitu napít se krwe, ae je to čím dál tím složitější..