Procházím se stíny své minulosti, jako duch, či přízrak lidské podoby. Potkávám tváře, jejichž oči jsou již dávno zapadlé a nevýrazné. Těla, jež pomalu tlí v zemi, opuštěná a prázdná. Jejich životy, spjaty s mými, tak vzdálené. Každý kout, či každý roh, všude vídám jejich stopy. Dávné lásky, či věčná přátelství, smrtelná nevraživost i nenaplněné sny. To vše leží hluboko pod zemí, přesto dýchá mi na krk. Každý chloupek na šíji se ježí, jako by po ní stékala ledová kapka. Dotýkají se mne, snaží se mnou mluvit, neslyším však nic než tichý šepot, podobný letu netopýra. Jsou tu s námi, ač jich těla dávno splynuly s hlínou. Slýchávám jejich hlasy, zoufalé a mrazivé. Nesnaží se škodit, přesto jsou nepochopeni lidskou většinou. Existují tvorové, jež jejich přítomnost těší, a já jsem hrdý, že se k nim mohu řadit. Minulost na nás dýchá jako ledová saň, vzpomínky však hřejí jako rozpálená kamna. Přátelé životů minulých, já vám naslouchám. Vždy a navždy.

KrisT