Našla sem zasejc nějakou básničku... teda, mno tuhle mám ráda, tahle je z nejhlubšího vnitra mé duše...
25.7.2005 STYDÍM SE
Říkám si, jak by bylo krásný mít křídla a odletět pryč,
nevracet se zpátky nikdy víc ...
Zapomenout, co bylo, koho znám,
vždyť mi všichni přináší jen žal.
Hlavně pryč od lidí, co nevím kdo jsou,
ale to hlavně oni o mě tak lžou.
Nejhorší osud můj je být člověkem,
vždyť potácím se jen z nevděkem.
Lidi jsou zlí a zákeřní,
životu svému nevděční.
Stydím se, že člověkem musím být,
to zvířata jsou ti, kteří neumí ublížit.
Lidé, nejinteligentnější tvorstvo je,
ale chovaj se hloupě a zle.
A to i já, bývám tak zlá...
I když nechci a že neumím myslím si,
ale zraňuji ...
Snad proto, že oni zraňují mě,
snad proto, že jsem taky stvoření zlé ...
Nevím ...
Nevim, jestli mám něco dodat ... nebo to nekomentovat, ale tohle vzniklo na základě velkýho zklamání v lidech ...
A to bolí nejvíce ...
Takže si, moji milí, važte rodin, protože nikdo vám nebude nikdy tak blízko, jako rodina.
Jenom rodina za vámi bude stát, ať jste jací jste....
Jenom rodina vám otevře náruč, když ji před vámi všichni zavřou ...
Teda ... alespoň ta má by to udělala ... a já je miluju...
jen to neumím říct, ale vím, že to ví ... jako já vím, že oni milují mě ....
