Je na čase, sundat křídla a vrátit se na zem ... život není romantickej film ... ani pohádka ...
Nadruhou stranu by člověk měl jít za tím, co cítí a kašlat na to, co si o tom myslí ostatní, i když to můžou myslet dobře. A i když je to dlouhá cesta, třeba nám to za to nakonec bude stát a budem si moci říct : My to věděli, protože jsme to cítili ! Je jasné, že to nikdo nemohl pochopit s náma, protože oni to cítit nemohli - nebo nechtěli :)
A pak je zde ta druhá stránka - že jsme to celou dobu cítili špatně, že naše naivita je na hodně vysoké úrovni. Snad proto, že nás baví býti naivními nebo jimi prostě jsme. Anebo jsme si začali snít právě tu pohádku a bohužel jsme se do ní tak ponořili, že jsme úplně ztratili pojem o realitě, která není a taková ani maková ... Něco tam možná je, ale ponoření v té pohádce nás přesvědčuje, že je to mnohem silnější než ve skutečnosti je ... anebo to není žádná pohádka, ale ta realita je opravdu taková, že to tam prostě je?
Jak ráda bych sama na to našla odpověď :/ Ale ač se snažím sebevíc na to hledět ze všech směrů, tak mám tu tendenci věřit tomu, co cítím, co si sním a co bych si z celého srdce přála ...
Snad přijde rozřešení, snad bude již brzy ten den D, kdy zůstanu ve výšinách nebo strašně rychle spadnu zpět na Zem ... ale ne, nebude mě to bolet, mě to bolí teď- ta nejistota. kdy si říkám : "A proč vůbec pochybuju, tady není o čem pochybovat ! ", ale taky, jak jsem naivní, jak si vůbec něco takového můžu myslet, cožpak už jsem úplně zblblá ??!
|
Děkuji:) Odpověď je ta první - je to příjemnější varianta :)