27.5.2011

 Tak si čtu noviny. Je tam článek o průběhu pohřbu Eduarda Janoty. Nemám páru o tom, kdo to byl ...
ale proč to píšu?
 Zničehonic se mi chce plakat.
Vzpomenu si na dědu, na ten den, kdy jsme se s ním museli rozloučit i my.
 Je mi ouzko. Je mi ouzko z toho, že ač mě to bolelo, tak jsem se snažila zadržet slzy. 
Někde jsem slyšela, že na pohřbu je důležité se pořádně vyplakat, že to uleví na srdci i na duši.
A možná, že na tom i něco bude :/
 Dědu nám tam před pohřbem i ukázali.
"Tady se můžete na tatínka naposledy podívat." Řekla něco takového ta paní z pohřebního ústavu a ukázali nám v takové síňce za skleněnou výlohou asi na minutu zesnulého dědu.
 Rodina šla blíž a tiše se rozloučila. Já ne. Otočila jsem se zády a zadržujíc slzy koukala do země.
Nebyla jsem schopná na něj pohledět.
Možná proto, že už to nebyl on, byla to jen ulita, vyhaslé tělo ...
 Ač jsem s dědou neměla nějak velmi blízký vztah, tak mě jeho smrt zasáhla.
Aby ne, pořád to byl můj jediný děda.
Až tam jsem si uvědomila, jak jsem pitomá, že ač jsme se vídali, že jsem o něm věděla pramálo.
 Když nám v síni při loučení u samotného pohřbu pouštěli Waldemara Matušku-když máš v chalupě orchestrion -zabolelo mě to ještě víc.
Copak já Káča věděla, co poslouchá? NE !
A vím toho doteď tak málo !
 Na pohřební hostině se ukazovaly fotky a vzpomínalo.
Každý měl vzpomínku. A já? NIC !
 Ale i já mám !
 Pamatuju si, jak jsme se s taťkou a ségrou stavovali za dědou do keramické dílny, kde tenkrát pracoval.
Bože, je to tolik let :/ !
Doteď si pamatuju tu vůni čerstvé hlíny.
Doteď si pamatuju, jak jsme tam v takové kuchyňce usedli ke stolu a děda nám dal vývar.
Dochutili jsme si ho worchesterem.
Doteď si pamatuju tu chuť té polívky.
  A ač to je Bohužel jen jedna z málo vzpomínek, tak jsem za ni hrozně vděčná, protože ji vidím jako dnes ...dá se říct, že je to pro mě ta nejsilnější vzpomínka na dědu.
 
 Tímto vzpomínáním chci docílit jediného - ulevit srdi i duši.
A poprosit Tě, dědo můj, odpusť, že jsem nikdy za tebou nezašla sama, že jsem nenaslouchala, že jsem si ukradla šanci tě poznat víc.
Odpusť mi, že takovéto uvědomění si, že jsi můj jediný děda, přišlo až jsi odešel.
Odpusť mi, že mé slzy byly vypuštěny jen když jsem byla sama.
Odpusť mi, že jsem je při loučení zadržovala, že jsem se bála dát všem najevo, jak mě ta ztráta bolí.
A odpusť mi, že mi to všechno dochází až tak pozdě ...
 Snad odpustíš. A až se za hromadu let sejdeme, první, co uděláme bude, že se obejmeme tak, jak jsme to nikdy neudělali...