Tak jsem tu Fanny... naposled.

Chodili jsme spolu do školy, ale nejenom to, vždyť víš. Kurva, kurva a k..., ne to je diskriminace ženskýho rodu, zkráceně, znamenal jsi pro mě hodně. Znamenal? Odepsala jsem minulost, ale ne vzpomínky na Tebe, taky... jak bych mohla zapomenout na svého prvního hybatele.
Milovala jsem Tě a myslím, že nějakej odvar ze zamilovanost ve mně pořád sídlí, něco jako kousek šrapnelu v nejcitlivějším vnitřním orgánu. Časem ta bolest slábne, ale stále dává na sebe upozornit ve chvílích, kdy na Tebe myslím a říkám si proč vlastně jsi klesl tak hluboko.
Oba dva jsme měli sen, sice naivní, ale měli, žili jsme pro budoucnost. Naše cesty se rozdělily a on se pořád utvářel a zhmotňoval. A pak... pak nastal třesk.
Hvězdnej prach, sníh, valkýra a podobný kotrmelce... vzali Tě na svůj trip.
Byl pozdní večer osmý srpen.
A já prolila mnoho hořkých slz do kalichu hořkosti.
.
.
.
Nicky mi to vysvětlil a já pochopila. Nevytáhnu Tě z těch sraček, takže sbohem, poslední sbohem před dveřmi pana Exituse ....