Jednomu člověku jsem kdysi napsala, že v téhle dimenzi mě drží určití lidé. Nic tu nehledám, nic tady od toho nečekám. Je to určitej druh rezignace s širokým úsměvem masového vraha. Proto všem říkám: Kdyby na mně vzplály plameny, uhaste je benzínem.
Chtěla bych napsat poemu a vložit do ní ten kousíček shnilýho života co mám za sebou. Jenže. Jsou tu určité druhy chemie, které můj mozek sžíraj jak kyselina mravenčí kov. Vzaly mi všechno soustředění a můj mozek pracuje hluboko pod normou.
Myslím, že se blíží, ten pověstnej exitus. V noci se mi o nich zdálo, neonovejch dveřích. Každým zavřením očních víček jsou blíž a blíž a já jim nedokážu utéct. Je to takovej špinavej pajzl, všude se válej zdechliny děvek, největší zrůdy popíjej Don Perignon. Za opaskem maj zastrčenej plně nabitej Desert eagle a když je něco vyvede z rovnováhy, neváhaj vystřelit ohlušujícím třeskem a já křičím ať to skončí, ale oni mi jen podstrčej skleničku se slovy "Vypluj s námi".
Neonový dveře se mi vysmívaj a lákaj mě svojí opojnou vůní neznáma. Ten kdo jimi prošel, se už nikdy nevrátil. Špinavej pajzl - čekárna do pekel?
Ptám se sama sebe, proč jsem tu s nimi, ale jakoby to ostatní slyšeli, sborově odpovídaj: "Jediným opravdovým veršem života je hřích"
Tyhle kreatury se mi sýpavě smějou. Probouzím se ze snění, sedím v lavici a vidím kolem sebe známé tváře. Proč jsem předtím místo nich viděla tváře stižené leprou reality?