"Hrála jsem fotbal. Se svojí hlavou."
Někdy, když už člověk neví co s myšlenkama, které mu zaplavují a obalují nervová zakončení, v době, kdy by mu nepomohla ani Rowlingové myslánka, má člověk pocit, že se zadusí vlastním "já". Nedivím se potom, že svoji hlavu podrobuju křtu zdí.
Štěstěna je děvka, dojde Ti hotovost a můžeš zahučet do díry vystlaný zvlhlým mechem. Na tomto světě žije přes 6 miliard lidí, kteří bojují o své místo na pozici štěstěny a snaží se nepodlehnout tlaku reality. Ať mi někdo řekne, proč se honíme za něčím, co nemá hmotnou podstatu a jehož existence je jenom výplodem privilegií, které si skládá jako puzzle mozek.
Moje mysl je něčím hodným zkoumán, podrobuju ji tlakům, které nijak nesouvisí s děním okolo mě, ale talkům farmaceutického průmyslu - najdu pro ni výživnou stravu v podobě pilulek. Tím pádem se zase vracím k fotbalu.
Můj věčný svit poskvrněné mysli bude ozařovat příští generace, aby si uvědomily, že děti co sedí na silnici a hrajou si s bezpečnou napodobeninou náklaďáčku, rozprskne o spoilery jeho zvětšená verze.
Bůh si vzal asi dovolenou, na věčné časy. Modlete se, jak poetické.